Bez pravidel

5. Kapitola

Bylo tomu už několik dní. Několik dní, co jsem měla jméno. A co jsem se cítila mnohem lépe. taková ironie. Vždy jsem gangy nenáviděla. A teď jsem najednou s těmi nenáviděnými gangy žila. Začínala jsem uvažovat nad tím, že možná ne všude jsou zlí. Ne všude jsou takoví, jaké jsem je znala.

Ublížili mi opravdu hodně. Ničili mi už dříve hodně těžký život. Ničili mi mé fyzické i psychické zdraví. Ničili ho od malička. A vždy, když jsem si myslela, že to víc nejde, zažila jsem něco horšího.

Přišla jsem brzy na to, že dokud stojí člověk na nohách, vždy mu může kdokoliv ublížit víc. Ať už je sebevíc zjizvený, vždy to jde více. Dokud stojí a dýchá, může poznat hoší bolest, ať už zná bolest jakoukoliv.

Byla jsem jsem jako kus papíru. Kus papíru, který neustále někdo víc a víc muchlal. A stále držel pohromadě. Papír, který se muchláním nedá zabít. Pouze absolutně zničit. A pokaždé, když myslí, že to víc nejde, pozná své.

Připadala jsem si jako ptáče se zastřihnutými křídly. Ptáče, které žilo. Ne přirozeně. Ne hezky. Ale žilo. Ptáče, kterému se každý smál a chtěl ho jen tak ze srandy dostat. Ptáče, které se muselo naučit rychle utíkat. A taky schovávat. Ptáče, které se sotva drželo na nohách a těžko schánělo potravu.

Jakoby se ten největší orel rozhodl mě zachránit. Krmil mě tím nejlepším masem, zatímco dříve jsem měla pouze drobky. Krmil mě a dal nade mě ochranné křídlo. A možná jednou dostanu umělá křídla, která mi dovolí se konečně vznést.

Kdybych křídla dostala, mohla bych vyletět hnízda. Ale ne daleko, aby mi je vítr nepotrhal. Ne příliš daleko, abych se orlovi neztratila. Abych se neztratila tomu nejsilnějšímu orlovi. Dostala jsem se do nejsilnějšího gangu.

Rozhodla jsem se, že nikdy úplně neopustím hnízdo. Že budu s nimi stále. Ačkoliv mi vždy gangy ubližovali, oni mě zachránili. Oni byli jiní. A já je nemohla házet do stejného pytle jako ty ostatní.

Byla to neskutečná změna v mém životě a v mé mysli. Změnilo se vše od základu. Můj dosavadní způsob toho, jak se živit. I můj pohled na ostatní. Všichni nebyli zlí. Všichni ne.

Lidé na trzích ne. To jsem věděla. Oni mi vždy pomohli. Dali mi občas i jídlo, když jsem byla v koncích. A pomohli mi se schovat. Ať už před gangy, tak i před slunečním světlem.

O Slunci jsem slyšela jen z doslechu. Nikdy jsem ho naživo neviděla. Teda vlastne jednou. Ale ne celé. Jednou jsem sledovala chvíli východ Slunce, než jsem šla spát, abych měla sílu na další noc. Abych měla sílu na to, opět přežívat.

Nevycházela jsem ve dne. Bála jsem se. Neznala jsem den. Mohl být sebehezčí. Já ale nevycházela. Nevěděla jsem, co skrýval. Neznala jsem ho.

Navíc, věděla jsem, jaké bylo horko. Ne přesně, ale přibližně ano. Těžko bych tam vydržela. Ne na dlouho. A byla jsem naučená zůstat. Neměla jsem důvod vylézat. neměla jsem důvod objevovat krásy dne.

Naučila jsem, že vše nové mohlo být nebezpečné. Samozřejmě, že většinou ne. Většinou nešlo o nic život ohrožujícího. Ale nač riskovat? Doteď jsem ve dne nikde nebyla. Doteď jsem den nepotřebovala k životu. A v noci se lépe schovávalo.

Ale kdo ví? Třeba jednou budu krást i ve dne. Třeba jednou budu chodit v noci spát a ve dne řádit v ulicích. Tak to přeci jen dělali lidé dříve. Jak jsem slyšela kdysi od jednoho z prodavačů na trhu, lidé byli kdysi ve dne aktivní. kdysi to bylo jiné.

Existovala doba před stoletím nebo dvěmi. To nebylo až takové horko a venku bezpečně. Existovali pravidla. A na světě bylo krásně. Ačkoliv se člověk musel řídit pravidly, lidé jako já by za to dali cokoliv.