Bez pravidel

4. Kapitola

Spokojeně jsem si seděla na svém místě a zachumlala se do deky, kterou jsem dostala od gangu. Od... Mého gangu.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Dostala jsem se tam, kde jsem rozhodně být nechtěla. A zároveň ano. Potřebovala jsem se najíst. Ale za jakou cenu?

Očividně mi nechtěli ublížit. Rozhodně ne. Chtěli se o mě postarat a vzít mě do své party. Nic mi neudělají. Dost pravděpodobně ne. Nevede to tady Vlčí čelist. A ten jejich šéf se tvářil, že by neublížil ani mouše.

Stejně jsem měla pochybnosti. A nebylo divu, vzhledem k mým zážitkům s gangy. Přestože mě nenapadal jediný důvod, proč by mě chtěli zabít. Teď, když se o mě postarali. Teď, když mi zajistili střechu nad hlavou. Stejně jsem měla strach. A nedokázala se ho zbavit.

Věděla jsem moc dobře, proč. Proč jsem měla k gangům tak velký odpor. Dělali zlé věci. A to i pár lidem, co Jsem znala. Pár lidem, kteří se mohli nazvat mými kamarády. Lidem, kteří na krutost gangů doplatili.

Hlavou mi opět prolítla vzpomínka, kterou jsem se z ní už roky snažila dostat. Neúspěšně. Vždycky se objevila v nepravou chvíli a hned zase zmizela. Jakoby mi někdo vrazil pěstí a za vteřinu byl pryč. A já se ani nestihla vzpamatovat a měla jsem další jizvu na duši a snahu zadržet slzy.

Zamrkala jsem, abych se ze šoku malinko probrala a začala řešit něco jiného, než myšlenky ohledně mé minulosti. Teď byla hlavní přítomnost. Abych teď byla v pořádku.

Sledovala jsem ženu, která šla pomalu ke mně. Kvůli tmě jsem viděla jen obrys její postavy. Nemohla jsem zjistit barvu očí. Vlasy měla svázané do culíku a pouze neposlušný pramínek, který jí volně visel u tváře, prosazoval, že šlo nejspíše o blondýnku.

Zahleděla jsem se na ní a jak se blížila, tak jsem díky světlu lamp rozeznala i smaragdově zelené oči. Pleť měla skoro až bílou, posetou drobnými pihami kolem drobného rovného nosu a nad rty narůžovělé barvy.

Moc jsem se jí nebála. Byla drobnější, než já a nejspíš bych v boji s ní vyhrála. Navíc jen plnila rozkaz šéfa. Určitě ano. Zaúkoloval především jí, ať se o mě postará.

Nedivila jsem se, že ten úkol dostala žena. Nejspíš ošetřovala zraněné a špinavou práci dělali muži. Při misích za jídlem a bitkách by jim moc nepomohla. Stačilo jen doufat, že tu něžné pohlaví zastávalo lepší roli, než u Vlčí čelisti.

Sedla si ke mně na postel a Usmála se. „Máš hlad, že?" zeptala se hlasem jemným jako pohlazení po duši.

„Um... Docela jo," zamumlala jsem a kručení v břiše to pouze potvrdilo.

Podívala jsem se na sklenku vody, co mi podávala a s poděkováním jsem jí přijala. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, jak jsem měla vyschlé hrdlo. Jako tou příšerou v mém břiše byl pouštní červ, který se snažil dostat ven z prohřátého písku.

Pomalu jsem se napila a užívala si pocit, jak mi stéká voda do krku. Jako by na poušti po deseti letech zapršelo. Jakoby někdo zalil rostliny, jejichž život visel na vlásku. A ony mohly znovu kvést.

Dopila jsem a podala jí sklenku zpátky. „Děkuju," Pousmála jsem se. Cítila jsem se lépe, ale stále měla hlad.

„Přinesu ti ještě vodu a něco k jídlu, dobře?" řekla milým hlasem a už mířila pryč.

Rozhlédla jsem se kolem. Až teď jsem si uvědomila, že většina členů gangu odešla. Nejspíš šli někam okrádat nevinné lidi.

Stihla jsem ale zaznamenat, že tu bylo o dost více mužů, než žen. Nic neobvyklého. Muži bývali mnohem silnější a lepší do bojů. Něžné pohlaví tu nejspíš bylo kvůli vaření nebo nějaké lékařské péči.