Spřízněná s Alfou

5.Kapitola

Liam

Potřebuju si někde vybít zlost. Nikdo mi nikdy neodmlouval, protože se mě báli a ona se objeví a bez váhání mi odmlouvá. To mě hrozně naštvalo. Ještě si myslela, že mi uteče. Kdybych mohl, už by ležela někde mrtvá. Jenže je to moje družka, kterou už strašně dlouho hledám. Představoval jsem si ji teda úplně jinak.

,,Jak to šlo?"zeptá se mě Mike, když vejdu do své kanceláře. Já nic neříkám a jdu si naštvaným krokem sednout do mého křesla.

,,Takže asi moc dobře ne,"pochopil, aniž bych něco řekl. Proč musím mít za družku ji? Sotva jsem ji poznal a už mě nenávidí.

,,Neřekla mi ani jak se jmenuje, jak s ní mám vycházet?"
,,V tomhle ti nedokážu poradit, kámo,"poplácal mě na rameni a šel pro nějaký papíry k vyřizování. I když se něčím zaměstnán, stejně na ni nedokážu přestat myslet. Budu se muset po práci jít proběhnout.

...

Konečně jsem vyřídil poslední papír a protáhl si ruce. Za chvíli je čas oběda. Měl bych té vlčici přinést jídlo. Jenže nevím, jestli to sní. Měl bych tam na ni dohlédnout.

Sešel jsem tedy do kuchyně si pro oběd. Zažádal jsem o dvě porce. Zaslechl jsem několik vlků, kteří říkají, že jsem si sem přinesl další děvku. Nechám je myslet co chtějí. Až se mi ta vlčice trochu víc otevře, představím ji smečce.

S jídlem se vydám do mého pokoje, kde je zavřená ta vlčice. Snad ji nějak přiměju mluvit.
Odemknu dveře a vstoupím. Zahlédnu ji sedět v křesle. Čte si tam nějakou knihu. Asi ji sehnala z mé menší knihovny.

Zavřu za sebou dveře a ona si mě až teď všimne. Snaží se dělat, že mě neviděla. To jí ale nefunguje. Talíř jí položím na stolek u křesla.

,,Jez,"poručím jí. Ona se mi podívá do obličeje a snaží se něco z něho vyčíst.
,,Nemám hlad,"řekne a opět se začne do knížky. Bohužel ji prozradí kručení v břiše. To mu se musím zasmát.

,,To slyším. Neblbni a jez,"ukrojil jsem si kousek masa a strčil si ho do pusy. Očkem jsem ji pozoroval. Brala si do rukou talíř a k tomu jídlu se přičichla. Vím, na co myslí. Myslí si, že je tam jed. To mu se opět zasměju.

,,Co je?"podívá se na mě trochu naštvaným pohledem.
,,Jed v tom není. Sněz to a můžeš pokračovat v té knížce."

Překvapeně mě poslechla a ukrojila si kousek masa. Pak si dala i jednu americkou bramboru.
Když jedla, připadala mi jiná. Vypadla přátelsky. Zkusím toho teď využít.

,,Řekneš mi tedy, jak se jmenuješ?"pozoroval jsem ji, co udělá.
,,Nemám důvod ti říkat, jak se jmenuju." Její tvrdohlavost nemám rád.

,,Tak co to udělat takhle. Ty mi řekneš tvoje jméno a ty se mě můžeš zeptat na jakoukoli otázku,"napadlo mě to teďka. Snad to přijme.

,,Víc otázek,"nabídne a já s tím nemám problém. Přikývnu.
,,Tak fajn. Jsem Ashlyn,"řekne a sní poslední kousek masa. Já se v duchu zaraduju, ale jinak nic nedávám najevo.

,,Pěkné jméno,"pochválím jí ho a čekám, jaká bude její první otázka. Jsem už svého dosáhl.
,,Kdy mě hodlá tvůj Alfa propustit?" Ta otázka mě trochu zarazila. Ještě jsem ji neřekl, že jsem Alfa. Možná proto se ke mně chová s neúctou. Mohl bych si s ní trochu pohrát.

,,Alfa tě nehodlá jen tak pustit,"řeknu.
,,Co po mě chce?"zeptala se a já jsem nevěděl, co jí odpovědět.
,,Chce, aby jsi tady zůstala,"řekl jsme radši pravdu. Nic bych tak rychle nevymyslel.

Vypadala ještě zmateněji než předtím. Pořád ji ale v obličeji zůstávala arogance.
,,A kdo jsi ty?"zeptala se podezřívavě.
,,Já..."než jsem stihl cokoliv říct, někdo zaťukal na dveře.

,,Omluv mě,"zvedl jsem se a šel otevřít. Správně si to načasoval. Otevřel jsem dveře a rychle Mikovi dal ruku na pusu. Chtěl totiž říct ,,Alfo".

,,Čau Miku, chce po mně něco Alfa?"doufal jsem, že mě pochopí a bude to hrát se mnou. Nejdřív se tvářil podivně, ale pak mu to docvaklo.

,,Alfa po tobě nic nechce, ale říkal, že by jsi měl dělat svou práci,"zdůraznil slovo práci. Chtěl po mě, abych šel vyřídit další papíry. Nebylo jich dneska už dost?

,,Ano, hned jdu na to. Dej mi ještě chvíli,"nečekal jsem na jeho odpověď a zabouchl mu dveře před nosem. Vrátil jsem se zpátky k Ashlyn. Posadil jsem se a naznačil ji, aby pokračovala ve svých otázkách.

,,Když mě tu ten Alfa vězní, proč mě ještě nenavštívil?"neznělo to, jako by toužila po jeho pozornosti, teda mé, ale asi ji to přišlo podivné.
,,On tě tady nevězní,"trochu jsem odbočil. Nemám žádnou výmluvu. Možná jsem mohl říct jen nevím.

,,Tohle není podle tebe věznění? Však jsem tu zavřená a ani nemůžu na čerství vzduch." V tom měla asi pravdu. Neměl jsem co k tomu říct.

,,Už bych měl jít, vrátím se,"rozloučil jsem se s ní a snažil se rychle odejít. Zastavilo mě, ale její zamumlání. Neslyšel jsem ho celé, ale bylo to nehezké urážky na moji osobnost. Tedy spíš Alfovi. To mě trochu naštvalo. Je mě opravdu lehké naštvat.

Ashlyn

Když odešel, rychle jsem seskočila z křesla a šla se podívat z okna. Je to hodně vysoko. Nevím, jestli bych to přežila nebo ne. Risk je zisk. Měla bych to zkusit.

Otevřu okno dokořán a nohy vytrčím ven. Tak metr pode mnou je římsa. Když na ni opatrně skočím, můžu se pak bezpečněji dostat dolů.

Zhluboka jsem se nadechla a skočila dolů. Dopadla jsem na římsu, ale málem jsem se neudržela. Až jsem měla rovnováhu pod kontrolou, pokračovala jsem po římse.

Cesta dolů mi netrvala dlouho. Teda skoro dolů. Musím ještě asi seskočit tři a půl metru, abych byla dole. Radši si to dlouho nerozmýšlím a skočím. Ve vzduchu se proměním ve vlka, abych měla lepší dopad. Jenže jsem dopadla špatně na pravou přední packu.

Trochu mě v ní zabolelo. Nesoustředila jsem se na bolest a rozběhla se co nejrychleji to umím. Musím odsud utéct. Jsem na nejnebezpečnějším území. Kdo ví, co se mnou chtěl Alfa udělat.

Běžela jsem co nejdál od smečkového domu a  neohlížela se za sebe. To by mě zpomalilo. Místo toho jsem používala svůj čich. Zavětřila jsem několik různých pachů. Jeden z nich mi byl známí. Byl to ten vlk, co byl se mnou v pokoji. Vůbec mu nevěřím, ale měla jsme takový divný pocit, že skoro všechno byla pravda.

Zrychlila jsem a nehodlala jsem zastavit. Musím běžet rychleji a rychleji, abych mu utekla.

Problémem začínalo být to, že se ten pach toho vlka přibližoval. To se mi nelíbilo. Rychlejší než já být nemůže, pokud není...Alfa. I když jsem měla srst, po těle mi přejela husí kůže. Celou tu dobu to byl ten krutý Alfa. A já se k němu chovala příšerně. Teď mě zabije. Ale nelituji toho.

Cítím, jak je blízko. Rychleji už běžet nedokážu. Pak mě srazí k zemi. Snažím se s ním bojovat, ale jako Alfa je silnější. Navíc je to Alfa Noční smečky. Smečky, která dobyla mnoho území.

,Co sis myslela?'řekl poněkud hrubým hlasem. Byla z něj ale taky cítit starost. Což mě překvapilo, ale taky z něj sálal hněv. Byl naštvaný, že jsem utekla.

Pomalu jsem začala ztrácet vědomí, protože to jak mě srazil, jsem se silně udeřila do hlavy. Snažila jsem se nevnímat tu bolest, ale teď už to nešlo. Po chvíli jsme už necítila nic.