Spřízněná s Alfou

10.Kapitola

Ashlyn

Šla jsem celou dobu za Liamem. Byli jsme oba zticha. Celkem mi to vyhovovalo, protože jsem mu nemusela prozrazovat žádné další věci o mně. A on byl nejspíš do něčeho zamýšlený.

Byla jsem zaposlouchaná do zvuků přírody. Z větší části bylo ticho a šly slyšet jen naše kroky. Když jsem se, ale pořádně zaposlouchala, slyšela jsem o mnoho více. Tiché hvízdání ptáčku a jak jemný vítr ovívá listy stromů.

Cítila jsme i volnost, kterou mi příroda nabízí. Kdybych utekla, na chvíli bych ji znovu pocítila, ale do chvilky by mě Liam chytil. Pak by to se mnou neskončilo moc dobře.

Po chvíli jsem zaslechla něčí vytí o pomoc. Nešlo moc slyšet, protože bylo daleko. Normálně bych ho nezaslechla, ale teď když jsem zaposlouchaná je to jiné.

Bez váhání jsem vyběhla, protože mi to vytí přišlo příliš povědomé. Ne úplně povědomé, ale známé. Jako bych to už někdy slyšela a zároveň ne.

Běžela jsme rychle a vytí přidávalo na intenzitě. Už jsem poznala, komu to vytí může patřit. Zní to jako od vlčete.

Pak jsem zahlédla malé vlče, které má uvězněnou packu v pasti. Všude okolo byla krev. Byla jsem od něho kousek. Rychle jsme k němu přibíhala, ale pak z křoví poblíž toho vlčete, vyskočila tmavě hnědá vlčice.

Myslela jsme si, že je to možná jeho matka. Zastavila jsem a dala najevo, že mu nechci ublížit. Jenže na vlčice si mě vůbec nevšímala. Místo toho se pomalu a nebezpečně přibližovala k tomu vlčeti, které se před ní krčilo. Musela jsem zasáhnout.

Zase jsem se rozběhla a plnou silou narazila
do té vlčice. Upadla daleko od nás, protože jsem ta síla byla veliká. I mě to bolelo.

Rychle jsem se proměnila a nějak vyprostila tomu vlčeti tu packu. Nevypadala vůbec dobře. Sám se určitě nikam nedostane.

Koukla jsem se na tu vlčici a ta se ještě ani nevzpamatovala z toho jak jsem ji odhodila. Pak se tady ocitla další vlčice. Nejprve jsem začala chránit toho malého, ale to nějak odkulhalo k ní. Pochopila jsem, že tohle je jeho matka. Měli i stejnou barvu srsti.

Než jsem si je stačila nějak prohlédnout, zmizeli. Ta tmavě hnědá vlčice se probrala a už stála naproti mě. Vrčela a nevypadala moc přátelsky.

Postavila jsem se do obrané pozice a čekala, že zaútočí. Byla jsem si jistá, že mě neporazí.
Místo toho aby něco udělala, zavyla a do chvíle se tu objevili další čtyři vlci. Podle jejich velikosti to budou vlkodlaci jako já.

'Za to, že jsi mi sebrala hračku, zemřeš,' promluvila asi ta hnědá vlčice. Byla drsný a hlubší hlas. I v lidské podobě by z ní šle strach.

Všichni byli velikostně větší a byli v přesile. Rozhodně nemám šanci. Ale jestli zemřu, aspoň mě už nebude ten Alfa věznit.

Pořád jsem byla připravená buď zaútočit nebo se bránit. Utíkat nebudu, na to mám až moc velký ego. Buď vyhraju nebo zemřu.

Když jsem byla plně připravená se jim bránit, najednou se objevil Liam. Pozabíjel je jednoho po druhém. Nad jeho rychlostí a ladností jsem měla obdiv.

Polil mě pocit úlevy, že už mi nehrozí nebezpečí. Teda to jsem si aspoň myslela. Zapomněla jsem, že tohle mohlo Liamovi připadat jako útěk.

Než jsem si uvědomila, co se přesně stalo, už jsem ležela na zemi pod Liamem.
'Tohle jsi neměla!' zavrčel na mě děsivým hlasem. Kdybych to nebyla já, někdo jiný by už začal fňukat.