Za starých dobrých časů

VI.

*Rok 1761, pálení čarodějnic

* Pohled třetí osoby, Česká část Rakouska - Uherska
  
   Začínalo období hojnosti a tepla. Zima už dávno skončila a jaro bylo v plném rozpuku. Všude všechno kvetlo a vonělo. A i přes všechnu bídu si vesničané užívali všechny svátky, které jen byly. Aby také ne, když byl některý z obyvatel v nouzi jiný vesničan mu pomohl, tak to prostě chodilo, a proto zbýval čas i na spoustu radovánek. Už se chodívalo bez dřeváku a jiných druhů bot, dobytek se hnával na pastvu, a když byl parný den mnohdy se dali smočit i nohy. Děvčata chodívala k rybníku, už bez obav, že by je utopil vodník, jak se povídalo malým dětem, aby se předcházelo neštěstí. Také si všímaly občasných bezvýchodných situací vesničanů a toho, jak si všichni navzájem pomáhali. Dříve tu občasnou těžkost všedních dní nevnímaly, avšak čím byly starší, tím toho vnímaly více a více. Bylo dávno po Velikonocích a to značilo jediné. Nadešel čas Filipojakubské noci, nebo-li spíše podle babičky Beltain. Také už věděli, že jejich babička není jen tak ledajaká bylinkářka, ale že se také zabývá i čímsi mocnějším. Sama je do toho zasvěcovala, a proto tuto úlohu začínaly ovládat samy. Nebylo to jen o odříkání pár slov. Musely mít cesty a vůli, a když neměly ani jedno potřebovaly aspoň důvod, stejně jako před nějakou dobou u studánky, u které dokázaly provést jedno ze svých prvních kouzel.
   Když už se začínalo stmívat, děvčata se vydala na nedaleký kopec za vesnicí. Babička byla v tu dobu u jedné z hospodin z vesnice, která rodila. Před práh stavení nasypaly písek smíchaný s popelem, aby zlé čarodějnice nemohly do jejich obydlí. I když i ony by se daly počítat mezi čarodějnice, tak naopak byly hodné, a proto to pro ně nemělo žádný negativní dopad.
   Po tom, co dorazily na kopec, daly se do řeči s ostatními vesničany. Děvčata mezi sebou živě komunikovala a mezitím se začaly zapalovat ohně. Byli dva, jeden mužský a druhý ženský. Pro vesničany měly očistnou moc a symbolizovaly příchod teplejších a lepších dnů po zimních měsících. Všichni jásali a nadšeně pobývali okolo velkých zapálených vater. Když se oheň pořádně rozhořel, začaly se do něj vhazovat i zbytky z jarního úklidu, jak bylo lidovým zvykem. I děvčata měla sebou malý uzlíček s nasmíčeným smetím. Společně ho vhodily do ohně a pozorovaly jak hoří, dokud z něj nezbylo vůbec nic.
   Aby vesničané dovršili očistné zvyky. Zapálili stará opotřebená košťata a vrhali je vzduchu, tak aby byly co nejvýš. Když si brázdily cestu vzduchem vypadala jako malé čarodějnice na košťatech, nebo komety. Všichni se skvěle bavili, při tom oheň příjemně hřál a sálal k černému nebi. Při všem tom veselí, z přicházejících teplejších dní se velmi hlučelo a občas i prásklo bičem. Všichni se mezi sebou bavili a rozebírali danné období. V dálce občas zahoukal sýček nebo jiný druh sovy. Nesa a Anička si mezitím pletly věnečky z všemožného kvítí, co našli a povídali si s ostatními děvčaty o různých tématech. Všechna děvčata, s kterými běhávaly už od malička po vesnici, byly stejně jako ony dvě už pomalu zralé na vdávání a chlapci se o ně začali velmi zajímali. Takže vedle obvyklého štěbetání o věcech domácích a jiných, hlavně mluvili o opačném pohlaví a kdo se komu líbí. Avšak ani Aničku, ani Nesu rodinný život a vdavky moc nezajímal, a měly pramalý zájem o nápadníky. I když dle nelibosti ostatních dívek, měly děvčata ctitelů dost ani jednu to nijak nevzrušovalo a ostatní uklidňovaly slovy, že se jim to pouze zdá, a že jim je rády přenechají.
    Děvčata si nasadila věnečky na hlavy a přidaly se k davu, který v kolech tančil kolem ohňů. Byl to nádherný večer protkaný smíchem a štěstím. Všichni se drželi za ruce a zpívali lidové písničky. Děvčata s věnečky na hlavách a úsměvy na tvářích, a chlapci s rozvázanými volnými košilemi a jiskrami štěstí v očích. Když už z vater ohně nezbylo skoro nic, jen rozžhavené uhlíky, začalo se přes ně přeskakovat. Ženy přes ženskou vatru a muži přes mužskou. Chytili se za ruce, rozeběhli se a přeskočili kruh ohraničený kameny, aby oheň nepodpálil nic jiného.
   Těsně před půlnocí se děvčata vydala na jim už známou mýtinu, avšak tentokrát ne pro devatero bylin, nýbrž jen a pouze pro jednu. Tou jedinou byl jitrocel. Údajně měl léčivé účinky a musel se vytrhávat i s kořeny. Děvčata došla na mýtinu a začala hledat tuto bylinu.
   Když jí měly nasbírané tolik, kolik jen našly vydaly se k nedalekému potoku. Rozhodly se v něm vykoupat, protože údajně podle zvyku má toto koupání o Valburžině noci utužit a udržet zdraví. Voda byla velmi studená, ale Nesa i Anička si na ni brzo zvykly. Rozpustile po sobě cákaly a smály se.

* Rok 1762, cca leden, Přastky

   Za okny padal sníh, a venku byla už obrovská duchna bílého poprašku. Mráz přituhoval a na oknech se tvořili zajímavé ledové obrazce. Bylo těsně po Vánocích a po Novém roce, přesto stále doznívaly dozvuky blahobytu, atmosféry a nálady uplynulých dní. V kamnech praskal oheň a v hlavní světnici chaloupky bylo útulno a teplo. Liška Ryška ležela zahrabaná na horní ploše kamen, kde v těchto mrazech přespávala i Anička s Vanesou. O kousek dál spala na jednom z polštářů i Micka. Koza Líza, společně s prasečí rodinkou obývala chlívek. Všichni ptačí obyvatelé seděli střídavě mezi sušenými bylinkami na bydle zavěšeném před kamny. Zajíc byl uvelebený Aničce na klíně a Šedák se vyhříval před kamny na zemi. Celou jizbou šuměl čilý ruch vzniklý od ženského povídání a tlachání. Nastal čas, kdy se dralo peří na nové peřiny a polštáře, a zabralo to opravdu dlouhou dobu, než se nadrala jedna či dvě peřiny, a proto se skoro každé odpoledne sešly ženy u jedné z nich a celé odpoledne draly. Tentokrát se všechny sešly u babičky a děvčat v chaloupce v lese. Bylo až k údivu, že se všechny ženy z vesnice, kterým bylo nad patnáct let dokázaly vejít k babiččinu stolu uprostřed světnice. Naproti babičce seděly Nesa a Anička, a draly peří spolu s ostatními. Živě mezi sebou hovořili a občas do hovoru zatáhly i jinou z mladých dívek sedících poblíž nich, jako byla například Róza. Tentokrát se probíralo, kdo se s kým vdá a kdo je komu zaslíbený. Několik děvčat z vesnice si už našlo svého nápadníka a jejich matky se tím pyšnily, neustále se to snažily vytáhnout mezi ostatními a zdůraznit tento fakt. Avšak ani Anička, ani Vanesa o to nestály a babička na ně nechtěla tlačit, navíc jí bylo jedno, jestli mají ctitele nebo ne. Přece jen to byly její děvčata a pro ni nemělo nic jiného než to, že jsou její takový význam.

* Rok 1762, Kateřinské zábavy

Byl už pozdní listopad a všechno listí se už dávno povalovalo spadané na zemi. Krajinou se proháněl silný vítr, čechral stromům koruny. Počasí bylo nestálé a neustále pršelo, nebo při nejmenším aspoň krápalo. Mlhy usedaly na krajinu, houby byly sesbírané, pole obdělané a dřevo na zimu připravené. Každý den více a více přituhovalo. Den byl krátký a noci dlouhé naplněné tichem. Dnešním dnem slavila svůj svátek Kateřina a to znamenalo pro děvčata jediné. Jejich zdlouhavé přípravy na tento den se vyplatily. Byl to totiž poslední den před  klidným adventem. Navíc v tento den se vše točilo hlavně kolem dívek a děvčata si mohly organizovat tancovačky samy, a dokonce si vybírat, s kým si zatančí. Toto se nazývalo ženským právem a všechna starší, anebo mladší nezadaná děvčata si to užívala.
Už včera si nezadaná děvčata z vesnice připravila výzdobu a pohoštění, ve velké světnici v hostinci a už se mohla jen těšit jak to dopadne. Babička Nese a Aničce obstarala dva opravdu hezké české kroje a pár týdnů dopředu je učila základní kroky pro pořádné tancovačky. Právě jim u kamen zaplétala vlasy, tak aby udržely krojové mašle a výsledek byl opravdu dechberoucí. U toho vzpomínala na staré čas,y když byla ještě mladá a tehdy, kdy potkala dědečka a zamilovali se do sebe.
   Na začátek dívčího programu se sehrálo loutkové divadlo, kde každá dívka měla na starost jednu nebo dvě loutky a zahrály s nimi pohádku o strašidlech a bludičkách, kteří údajně straší v nedalekých lesích. Po dohrání divadla se zábava rozjela a vedle pití piva, pojídání jídla a tlachání, se také rozezněla muzika a dalo se do tance. Tančila se obyvklá česká polka, polská mazurka a jiné lidové tance. A jak Nesa, tak Anička si to užívaly, protože šly z jedné mládenecké ruky do druhé. Protancovaly se od Jaroslava přes Viléma až k Vojtovi. Proto na konci tancovačky už necítily nohy a chodidla od samého pohybu.

Zdravím, milý čtenáři ☺️. Snad se Vám tato kapitola líbila stejně jako ostatní. A tímto jsme se dopracovali, až do úplného konce dětství obou děvčat, a proto můžeme přejít už k „opravdovému“ příběhu a zjistit, co se kde odehraje 🤭. V mém plánu bylo již od začátku Vám trochu přiblížit staré lidové tradice, to jak se děvčata vyvíjela, rostla, a to jak se o ně babička dokázala postarat. Navíc jak jinak by jste mohli hlavní hrdinku poznat pěkně do hloubky, že? Snad se Vám dnešní kapitola líbila. Budu moc vděčná za každý ohlas a hlasování. A jedna důležitá rada, nezapomínejte na věneček 🤭🌼! Vaše kyblíčková holčina ☺️❤️!