Za starých dobrých časů

IV.

* Rok 1756, Velikonoční pondělí

Jaro bylo v plném rozkvětu, všude kolem vše kvetlo a vonělo. Jarní mláďata, už skotačila na pastvách, s novou zelenou trávou, všude proudil život a jarní nálada. Už bylo po půstu a vynášení zimy. Začalo se oteplovat, a s tím i přicházel jeden z největších křesťanských svátků, což byly Velikonoce a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Chalupa nahoře v lese na tyto svátky byla už plně připravená a všichni její obyvatelé se na toto období těšili. Stuhy byly připravené a kraslice položené na ošatce hýřily barvami. Mazanec a jidáše leželi na stole, zatímco všude ještě vládlo šero a ticho brzkého rána. Slepice kdákali, Líza ležela v chlívku na slámě společně se svými čtyřmi strakatými kůzlaty, Micka pochrupávala ve světnici v nohách babiččiny postele a jejích šest mourovatých koťať pospávalo všude možně po měkkých místech ve stavení. Tuto tichou idylu přerušil, až kohout, který oznamoval začátek dne a první sluneční paprsky.
Obě děvčata čekala ve světnici nastrojená ve svých nejlepších sukních, až příjdou koledníci. Každou chvíli si jedna z nich nervózně poposedla a tiše mezi sebou vedly rozhovor. Babička vyšívala červenou nití nový lněný ubrus a u toho si pobrukovala melodii nějaké lidové písničky. Na chvíli vzhlédla od vyšívání a zaměřila se na dívky. „ Nemusíte se bát oni příjdou a ještě budete rády až odejdou." Pousmála se a pokračovala dál v práci. Děvčata dál pokračovala v konverzaci o přicházejících svátcích, a o tom, co bude ještě na jaře potřeba udělat, aby vše bylo připraveno na léto. Při tom Anička nepřítomně drbala za uchem Šedáka, který se vyhříval na paprscích slunce, které pronikalo přes okno do sednice.
Ozvalo se zabouchání na dveře a sborové. „ Hody, hody, doprovody." Anička i Nesa se rozeběhly ke dveřím a škubnutím je otevřely. Na jejich zápraží na ně vykukovaly obličeje kluků z vesnice s pomlázkami v rukách. Byli tam Jaroslav, Vojta, Jiří, Vilém, Honza a Tonda. Dívky za zvuku smíchu vyběhly ven, snažily se vyhnout pomlázkám a babička jen tak, tak stihla chytit ošatky s kraslicemi a stuhami. Nakonec děvčata každého chlapce obdarovala jednou stuhou a kraslicí.

* Rok 1757, Hromnice

Opět se do vesnice a všude okolo prodíralo pomalu, ale jistě jaro a zima ustupovala. Všude ležela ještě slabá pokrývka sněhu, ale bylo jasné, že už to moc dlouho nevydrží. Babička i děvčata obkládala všechny prahy u domu drny, aby se k nim nedostala zlá moc a nic špatného nezpůsobila. Všechny tři byly zabalené v teplých úpletech a rukavicích bez prstů. Toto období označovalo konec Vánoc a neoficiální začátek jara, avšak všechny ještě čekal masopust, a poté ten dlouhý půst do Velikonoc. Šedák poskakoval ve sněhu a užíval si ho, jak jen mohl. Vytvářel si v něm hroudy a důlky, zabořoval do nich čumák a hrabal. Za ten rok k jejich malému kolektivu přibyla i další zvířátka. Divoké prasátko i s jeho matkou, tyhle dva našli po tom, co se panstvo vyhýřilo v lese, prasnici nechali postřelenou a jako na posměch jenom s jedním selátkem. Poté k nim přibyl také zajíc, kterého zachránily z pytláčí pasti. Poštolka, která ležela polozmrzlá nedaleko zahrady u cesty. Sýkora, kos a vrabec všechny tři našli buď podchlazené, se zlomenou nožičkou nebo jinou vadou. Posledním přírustkem byla liška, která jenom o chvíli unikla jen se svým životem nelítostnému norování. Našli ji pod kořeny stromů s prostřelenou zadní tlapkou, zlomenou přední a bez kousku ucha. Všechny vyléčily a zvířata se od nich nehodlala hnout. Všechna si už vysloužila jména a byla brána jako obyvatelé chalupy. A se stejnou láskou s jakou zachraňovaly obyvatele lesů a polí, tak trojice z chaloupky pečovala i o vesničany. Obvazovaly rány, léčily zlomeniny a pohmožděniny, kurýrovali kašle, rýmy, při nejhorším horečky, navíc vždy když nějaká žena začala rodit, nechali si obyvatelé vesnice poslat pro babičku a ta provedla ženu porodem, a přivedla nový přírustek na svět. Když obložily drny všechny prahy, tak děvčata vzala všechna zvířátka zpátky dovnitř. Dalším zvykem spjatým s Hromnicemi bylo řinčení a přemisťování nábytku. „ Nebojte děvčata, dneska ten nábytek přemístíme a zítra ho zase vrátíme zpátky na jeho místo." Oběma dívkám to přišlo jako prima zábava.
Pustily se do práce a řinčely vším, co bylo po ruce. Poté přerovnaly stolice, židle a stůl tak, aby byli jinde než původně. Nakonec, aby celé své úsilí završily, tak posypaly vnitřní parapety oken solí, aby se k nim žádné zlé síly nedostaly ani okny.
Chvíli po jedenácté hodině se celá trojice zastavila v malém vesnickém kostele. Vydali se tam pro svíčku hromničku. Chodili tam každý rok o hromnicích, aby si nechali od faráře posvětit hromniční svíčku, která je a jejich chaloupku, ve které bydleli, ochránila před ďáblem, bouří a zlými silami. Faráře dobře znali, aby taky ne, když učil děti v místní obecné škole a těm dětem, které už byli starší a dochodili všech pět tříd, jak bylo dáno dekretem vydaným Marii Terezii a nemohli si dovolit jít do města na gymnazium, což byli při chudobě vlastně všechny děti, půjčoval jim materiály a pilně vysvětloval věci i nadále. Nesa i Anička už před rokem vyšly z páté třídy a proto si po nedělních modlitbách chodily pro nové knížky nebo slovníky cizích jazyků, aby se naučily a dozvěděly nové informace. Po tom, co jim farář posvětil svíci, tak ještě prohodili pár milých slov a spěchali zpátky do chalupy. Svíčku nesli jako svatost a také, že byla. Na příští bouřku jsou připraveny a dají si nově vysvěcenou svíci za okno, aby je ochránila.