Za starých dobrých časů

V.

* Rok 1759, cca říjen - listopad
  
* Pohled třetí osoby, Rakousko - Uhersko, Vídeň

Všude už opadalo listí a podzim se vybarvoval v jasných barvách. Začínalo více pršet a po chladných ránách usedat mlha na půdorys krajiny. Avšak ani deštivé počasí nezabraňovalo mladému Josefovi, společně s jeho mladšími bratry Karlem a Leopoldem vydat se na lov kachen a bažantů. Avšak ještě před tím než se vydali společně na lov, si na bourbonovém divanu poblíž okna četl jednu z mnoha filozofických knížek. I když jeho matka zásadně neměla ráda jeho zájem o učení se filozofie. Josef to zbožňoval a bylo mu to jedno, stejně jako spousta jiných věcí, o kterých si jeho matka myslela že jsou "nevhodné". Při zaklepání na zdobené dveře si Josef oblékl svůj prošívaný hnědý plášť, nasadil tříboký klobouk a ujistil se, že prostější oblečení, co sluhové jeho matky neměli najít je řádně uklizeno.
   Na koních se vydali do zámecké obory. Zastavili, sesedli z koní a připravili si munici do zbraní. Vydali se k blízkému jezeru a začali hledat, to co měly v plánu ulovit. Po nějaké době se jim začalo dařit a lovili jednu kachnu za druhou, a v mlází dokonce objevili dva zajíce, takže ti se vezli na voze za nimi také. Všude panoval čilí ruch, z toho jak všichni mezi sebou vedli konverzaci. Slunce už nemělo takovou sílu prorazit tlusté mraky a mlhu, takže všude bylo šedo a chladno. Josef se zahloubával do svých myšlenek, když v tom ho přerušil jeho bratr Leopold. Poplácal ho po rameni a usmál se. „ Tak co, jak se těšíš na zajíce v pytli?“ Josef se zamračil. „ Na jakého zajíce v pytli?“ Leopold se potměšile usmál a pokračoval dále v konverzaci. „ No tu křehotinku, co ti vezou, až z Itálie.“ Josef zavrtěl hlavou a uvažoval, jak nejvhodněji bratra odbýt, protože zrovna na tyto řeči neměl náladu, a zřejmě mít nikdy nebude, protože se na něco takového, jako byla mladá urozená Italka a svatba s ní, ani trochu netěší. „ Na tu takzvanou křehotinku se nemám, jak těšit, když ani nevím jak vypadá a jaká je, navíc tento domluvený politický sňatek mě vůbec netěší. “ Leopold nabil pušku a vystřelil do vzduchu, nepodařilo se mu nic trefit, a tak dál pokračoval s hovorem o mladé šlechtičně. „ To není vůbec zásadní, stačí když s ní zplodíš dědice a pak si můžeš hledat jinou měkkou a teplou postel. Stejně se k nám v těchto věcech chovají, jako k chovným hřebcům, co stojí v naších královských stájích a čekají na příležitost k použití.“ Josef se nad tímto přirovnáním uchechtl a nakopl nejbližší kámen v mokré trávě, co zahlédl. „ Jako kdyby naše matka a otec si neprosadili sňatek z lásky a nás poté nutí do takovýchto věcí. Jen proto, že jsme budoucnost národa a nic jiného a lepšího než šlechtická linie, kdoví odkud z Itálie, neexistuje.“ Leopald prohrábl puškou trávu, jako by se snad snažil, něco najít a vyplašit, i když v takto nízké trávě to bylo zcela nemožné. „ Neboj milý bratře, taky mě to za nějaký ten čas čeká.“ Josef se porozhlédl po okolí a zahleděl se do hlubin lesa obory. „ Jako bych se snad, o něco takového prosil. Mnohem radši bych projížděl země příslušící pod naše císařství a zjišťoval, co napravit a vylepšit, aby se poddaným žilo o něco lépe.“ Na tento monolog už nedostal žádnou odpověď. Mezitím, co se vedli svůj rozhovor se značně vzdálili od skupiny lovců, ale vypadalo to, že to ani jednomu z bratrů nevadí. Aspoň pro jednou měli více soukromí, než se za nehet malíčku vešlo. Nedaleko nich ležel malý potůček, který přitékal, nikdo nevěděl odkud. Když došli k tomu malému toku, co příjemně zurčil, Josef si všiml čehosi barevného u břehu. Shýbl se do dřepu, aby si to mohl důkladněji prohlédnout. Vypadalo to na nějaký spletenec květin. Natáhl k němu ruku v rukavici a vytáhl ho opatrně z vody. Byl to věneček, slušně promočený vodou, upletený ze všech možných lučních květin, velmi barevný a k údivu samotnému pořád držel pohromadě i když bylo znát, že na vodní hladině neplave chvilku. Zalíbil se mu a začal se nad tak prostou věcí nevědomky usmívat. „ No neříkej mi bratříčku, že ta tvoje křehká dáma umí plést věnečky a jeden snad připlul i sem.“ Leopold si Josefa a věneček z kvítí v jeho ruce se zájmem pozoroval. „ Milý bratře, ještě nikdy jsem neviděl, že by si nějaká z urozených dam dala takovou práci, aby upletla věneček, navíc za určitých předpokladů žádná z nich to ani nesvede.“ Josef si strčil věneček za košili a pokynul bratrovi. Vrátili se ke skupině a společně s ní i na Schönbrunn. Nikdo se jich neptal, kam na takovou dobu zmizeli a všem to bylo zřejmě jedno, když se oba nástupci rodové linie Habsbursko - Lotrinské vrátili v pořádku.
   Úlovek ze zámecké obory byl slušný, a proto se k obědu i večeři podávala kachna na všechny možné způsoby, co dokázali kuchaři uvařit a upéct.
   Josef si ještě večer v jeho loži prohlížel věneček, co dopoledne našel. Byl už suchý a držel hezky kruhovitý tvar. Zajímalo ho odkud je, jak se až sem dostal a hlavně, kdo ho dokázal uplést. Nakonec z postele s nebesy vstal a uložil ho do zásuvky pracovního stolu, která byla na zámek a tím pádem určena jen jeho očím.

Milý čtenáři, snad se Vám toto malé překvapení líbilo a potěšilo Vás 🤭. Nemusíte se bát tímto příběh nekončí a určitě bude o to napínavější pokračování. Avšak i přes vše, co pro Vás chystám, chtěla bych ještě dokončit kapitolu s Vanesou a Aničkou. Ale nebojte, už se brzy dostaneme k pořádnému ději 😊. Snad se Vám kapitola s Josefem líbila a budu moc vděčná za odezvu a každý hlas, co se rozhodnete mi věnovat. Vaše kyblíčková holčina ☺️❤️!