Zůstaň / Stein27

Pozvání na rande

    Já ji hned následuji. Klapot jejích lodiček se rozléhá po celé místnosti. Kdybych ji neznala, myslela bych si, že jde někomu jednu natáhnout.

    Už jsem se zmiňovala, že je Martina workoholička? Prakticky ji nenajdete nikde jinde než tady v kanceláři. Ani nevím, jestli má nějaký soukromý život. Řekla bych, že nejspíš ne. A i kdyby jo, tak v úplně v jiné dimenzi, protože v téhle je to prostě nemožné.

,,Tady a omlouvá se za vyrušení." řekne Tom a kývne na pozdrav. Na tváři se mu objeví široký úsměv, jakmile spatří Martinu. Zatímco Martina má stále výraz vraha. Kdyby mohla, nejspíš by už Tom ležel v kaluži krve.

,,Tak na kdy si chcete rezervovat stůl? Na šestnáctého nebo na sedmnáctého?" přejde rovnou k věci a začne něco psát do počítače.

,,Proč myslíte, že zrovna na jeden z těhlech datumů?"

,,Mám už několikaleté zkušenosti, takže vím, že ve většině případech rezervací se jedná o pátky nebo soboty. A vzhledem k tomu, že většina lidí, co si chtějí rezervovat stůl, sem přijdou až na poslední chvíli, takže proto... Co se týče těch datumů, tohle jsou dva nejbližší termíny." poupraví si brýle na nose.

,,A-aha. V tom případě máte vážně dobrý odhad. Chtěl bych rezervovat stůl pro šest lidí na tenhle pátek."

,,Dobře, na kolikátou?"

,,Víte, že ani nevim?" nervózně se poškrábal na zátylku. Martina nad tím protočí oči a dál se věnuje rezervačnímu systému. Tom si toho nejspíš všiml.

,,Vlastně.. Na sedmou by to bylo ideální." úsměv ještě rozšířil.

,,Víte, my bychom tu chtěli oslavit kamarádovi narozeniny." pochlubil se, ale Martina na to nezareagovala.

,,Dobře, máte to tam."

,,Víte o tom, že máme online rezervační systém? Mohl jste stůl rezervovat normálně z pohodlí domova a netrmácet se sem." dodala.

,,Já vím.. Ale já jsem v tomhle stará škola a radši si to vyřídím osobně než abych se štval s nějakým systémem na internetu." upije z hrnečku.

,,Aha. No nic, všechno je tu vyřízeno, takže si můžu v klidu sníst tu snídani. Nashledanou." sjede naposledy Toma takovým pohledem, že by ho nejradši na místě ukamenovala.

,,Nashledanou." rozloučí se Tom. Na tváři mu stále pohrává široký úsměv.

,,Takže to je vaše vedoucí?" zeptá se Tom, když Martina odejde. Ale odpověď už dávno zná.

,,Jo. Omlouvám se za ni. Nemá ráda, když ji někdo ruší od jídla. Je potom taková.. No.. Podrážděná."

,,To je v pohodě, naprosto jí chápu. Mě kdyby taky někdo takhle vyrušil, taky bych byl naštvanej."

,,To je asi pravda."

,,No a já pádím. Ještě musím jezdit. Tady máš, drobný si nech."

,,Děkujeme, a cože to musíš dělat?"

,,Jezdit. Mám o trochu zvednutej nájem, takže si přivydělávám jako řidič taxíku."

,,Jo takhle, aha. A jak dlouho už to děláš?"

,,Asi dva týdny. Teď už vážně musím jít. Tak zatím."

,,Ahoj. Tak večer."

    Tom odešel a já se mohla dál věnovat práci. Zbytek skleniček, který mi zbýval utřít a doleštit, jsem měla hotový, takže jsem se vrhla na utírání stolů.

,,Ti říkám, že ten se do Martiny zamiloval." zasmál se Toby.

,,A na to jsi přišel jak?"

,,Jsi neviděla, jak na ni koukal?"

,,Dobře, možná na ni koukal hezky, ale to je tak všechno."

,,V tom případě si pořiď brýle, protože Tom z ní je úplně hotovej."

    Toby má zase moc bujnou fantazii. Když přistihne nějaké lidi, bez výjimky, jestli je to muž nebo žena, jak se na sebe déle koukají, už je vidí spolu v posteli. To si myslel i o mě a Willym a taky z toho nic nebylo. Většinou ta jeho úžasná intuice zkrachuje, takže tomuhle jeho výmyslu nedávám moc naděje.

,,Když myslíš." protočím očima.

-- -- --

    A zase v klubu. Naštěstí tu jsem do dvou, takže přijdu domů dřív než obvykle. Toby s Danem mě dnes nenavštíví, takže se tam ukoušu nudou.

,,Dvakrát zelenou, poprosim." řekne nějaký kluk, který už má zřejmě něco napito. Kývnu a začnu alkohol nalévat do dvou malých skleniček.

,,Lauro? Můžu se tě na něco zeptat?" přijde ke mně Kuba. Jen pro připomenutí, to je ten začátečník.

,,Jasně." přikývnu a věnuji se dál míchání drinků.

,,No víš, chtěl jsem se tě zeptat... No... Jestli bys... Jestli bys se mnou někdy někam nezašla."

    Tak tímhle mě docela zaskočil, nebudu lhát. Co mu na to mám říct?

,,Jako na radne." dodá.

    Je vážně roztomilý, jak se snaží to říct nějak smysluplně. Vsadila bych se, že se teď červená. V tom přítmí to není moc znát, ale kdybych rozsvítila, bylo by to vidět.

    To ovšem neřeší mojí odpověď. Vždyť Kubovi je sotva dvacet. Je o čtyři roky mladší než já. I když je fakt, že to není zas tak moc velký rozdíl. Madonna s tím svým přítelem, jestli teda spolu ještě jsou, mají mezi sebou rozdíl 30 let, možná víc, takže tohle je ještě v pohodě. Já nevím. Působí jako milý kluk, to jo. A ani jsem neměla čas ho moc poznat, takže se to vlastně nabízí si s ním někam vyjít. Alespoň se poznáme.

,,Uhm... Tak jo." přikývnu.

,,Jo? Jako vážně?" rozzáří se.

,,Jo, jako vážně." usměji se.

    Tak a je to. Jen doufám, že toho nebudu litovat a Kuba si to nevezme až moc k srdci. Kdybych ho potom odmítla, tak aby z toho nebyl až moc smutný. Zkráceně, bude to ještě zajímavé...

-----------------------------------------------------------------
    Slibuju, že v další kapitole se už objeví
    Petr. A silně doufám, že budu vydávat
    častěji. Tak snad se zase brzy uvidíme
                       u další kapitoly.