𝐂𝐡𝐚𝐩𝐭𝐞𝐫 𝐅𝐨𝐫𝐭𝐲

287 17 8
                                    

╔.★. .═════════════╗

𝐄𝐋𝐀𝐒𝐓𝐈𝐂 𝐇𝐄𝐀𝐑𝐓

╚═════════════. .★.╝

Voda mi kolem kotníků tančila jako o svaté noci, racci si zpívali své proklaté skřeky a slunečný svit pomalu zhasínal, když k spánku se slunce připravovalo. Hleděla jsem do dálky, širé dálky, nekončícího moře. Někdy to vypadalo jako by nemělo konec a byl to jen nedopsaný příběh. 

Povzdychla jsem si a utřela si mokré tváře od slz, které nepřestávaly téct. Molo na kterém jsem seděla, pomalu začalo chladnout, když slunce začalo zapadat, ačkoliv předtím bylo lehce rozpáleno od slunečních paprsků. Dala jsem si pramínek vlasů za ucho a povzdechla si. 

Kiara se po všem už neozvala. Nikdo se jí nedivil. Bylo jasné, že po tom všem se chtěla uzavřít jako lastury, když chce ukrýt svoji perlu. Byla zničená, že John B a Sarah jsou mrtví, což byli všichni, ale Kiara se teď utápěla ve svých slzách sama v pokoji u svých rodičů.

Pope to měl podobně. Ačkoliv na něj jeho táta byl naštvaný, že Pope utekl z pohovoru a totálně zničil své sny, tak ho přivítal domů s otevřenou náručí. Pope se také neozval, ne protože by se utápěl v slzách, ale spíše v tichém mlčení. Každý jsme se s tím vyrovnával jinak.

A co půlka chudého ostrova? Ta pro Johna B truchlila, protože věděli, že byl dobrý kluk s dobrým srdcem na správném místě. Ano, někteří věřili tomu, že postřelil Peterkinovou a že si zasloužil zemřít. Ale většina věděla, že John B byl nevinný. 

A půlka bohatého ostrova? Ti si nad tím smutně utřeli své zdvihnuté nosy a večer se u večeře bavili o něčem jiném. Jako by je zajímal kluk z chudého ostrova. Na Sarah Cameronovou se však pozastavili, protože věděli, že Sarah byla duha po dešti, že byla lilie mezi plevelem, že byla jedinečně svá.

Každý truchlil jiným způsobem, ale někteří netruchlili. Některé ovládl vztek a rozhodli se jet projet na motorce po Outer Banks. Chápala jsem to, protože jsem věděla, že si nechtěl vylévat svoji zlost na mně. Chtěl být sám. Tím pádem jsem mu dala prostor. 

Když jsem však uslyšela hlasité vrnění motoru, tak jsem se zvedla a pomalu se rozešla směrem k Chateauhu. On zatím vešel dovnitř a práskl dveřmi. Věděla jsem, že má problém s tím, jak se cítit, co dát najevo a co ne. Bylo mi to jedno, protože jsem s ním chtěla jen mluvit a ujistit se, že je v pořádku. 

Vešla jsem do domu a zavřela za sebou pomalu dveře. Stál v kuchyni. Jeho blonďaté vlasy byly rozčepýřené a trochu pokryté potem. Jeho oči měli stále nádherný nádech oceánské barvy, ale též jsem si všimnula, že jeho oči byly lehce červeně napuchlé od pláče.

,,Jak ti je?" Zeptala jsem se ho tiše. Věděla jsem, že to byla ta nejhorší otázka v kvalifikaci otázek po tom, když někdo zemře, ale chtěla jsem vědět, jak na tom je. Protože jsem se o něho bála a byla jsem připravená mu poskytnout cokoliv, aby se cítil o trochu lépe. 

Povzdechl si. Jeho prsty projely jeho blonďaté zpocené vlasy a chtěl něco říct, ale jeho hlas se zlomil ještě dříve, než stihl cokoliv říct. Podíval se z okna, abych neviděla, že je jen kousíček od toho, aby ztratil všechnu kontrolu. 

,,JJ-i, m-" Nestihla jsem to doříct, protože udělal tři dlouhé kroky a jeho ruce se obmotaly kolem mého těla. Překvapeně jsem vyhrkla, ale asi po sekundě jsem ho obejmula. Jeho tělo se třáslo jako by měl zimnici, pevněji jsem ho sevřela a začala ho utěšovat hlazením po zádech.

,,Promiň mi to." Pošeptal, ale zaslechla jsem, jak se jeho hlas zlomil. Nemohla jsem uvěřit, že i teď se omlouval za projevení jeho emocí, ale nehodlala jsem se v tom rýpat. Chtěla jsem, aby se cítil v bezpečí. ,,Hrozně mi chybí."

,,To nic." Pošeptala jsem nazpátek. Jeho tiché vzlyky bylo to jediné co, místo našeho pravidelného dýchaní, bylo slyšet. Nijak jsem ho nepřerušovala, nebo se ho nesnažila utěšovat. Chtěla jsem, aby se vybrečel, protože právě včera ztratil někoho, kdo pro něj byl jako bratr.

Pomalu jsem ho od sebe odstrčila, když jeho vzlyky ustaly. Zvedla jsem hlavu, abych se mu podívala do očí. Prsty jsem mu utřela všechny slzy, které vylezly na povrch a jemně se je snažila setřít. Po celou dobu, kdy jsem mu utírala slzy, se na mě soustředil.

Dala jsem mu pramínky blonďatých vlasů z obličeje, aby mu nepřekážely v očích. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct. Mrtví se nedají oživiti. Jediné, co bylo potřeba byl čas. Čerstvé rány se po nějakém čase zahojí a vyblednou. Tady to bude stejně.

Nejdříve bude nezvladatelná bolest, která bude útočit náhle a neočekávaně, až z toho bude cyklus, který se pomalu otupí. Bude to nepříjemný průběh, ale to je život, který nás provádí zkouškami, které nechceme, aby se děly. 

Byla jsem si jistá, že JJ potřebuje čas. Hojení jeho ran jsem nedokázala urychlit. Jediné, co jsem mohla udělat bylo to, že jsem tu pro něj byla a budu. A i kdyby to mělo být to jediné, co mu pomůže, tak to udělám. Udělala bych cokoliv, abych JJ-e ochránila před tou bolestí, která ho teď bude sžírat. 

Vzala jsem ho jemně za ruku a dovedla ho na gauč, kde jsem se opřela o rameno gauče a JJ si mi lehl na hruď. Jeho ruce obejmuly moje tělo a přitiskl se ke mně blíže. Začala jsem ho hladit po zádech, sem a tam, jemně a pomalu. 

,,Miluji tě." Zaslechla jsem, jak to pošeptal. Přestala jsem ho hladit po zádech a nehýbala se jako by do mě uhodil blesk. Chvilku jsem přemýšlela, jestli nemám halucinace. Jeho víčka byla zavřená a klidně oddechoval. 

,,Taky tě miluji." Dala jsem mu lehkou pusu na čelo a trochu více se uvelebila. Přetáhla jsem přes nás deku a pomalu zavřela víčka. JJ mě pevněji stiskl, jako by mě už nikdy v životě nechtěl pustit. To je dobře. Protože jsem ho také nikdy nehodlala pustit. 

Má mysl se pomalu dávala na spánkovou cestu, ale mým tělem stále probíhalo divné a podezřelé šimrání, že tohle nebyl konec, ale jenom začátek. I přestože jsme ztratili přátelé a truchlili, dokázali nás spojit i v těch nejhorších chvílích. Budeme na ně vzpomínat v dobrém.

Co se týče mě a JJ-e? Stala se z nás nerozdělitelná dvojka. Ačkoliv tam stále bylo to dětinské a rivalské pošťuchování, tak to vždy skončilo smíchem nebo tulením. Užívali jsme si přítomnost toho druhého po svém a každý moment, který jsme spolu mohli strávit.

Někdy mi přijde absurdní, že právě z mého největšího nepřítele se stal přítel, kterého nehodlám nikdy pustit. Právě naopak. Hodlám ho u sebe držet jako ten největší diamant hodnotný miliardám. Protože on byl můj diamant, který dokázal rozzářit i nejtemnější dny. 

JJ má silnou kůži a elastické srdce, které má místo jen pro ty, které si jeho mysl vybere. A já jsem byla jedna z nich, která si ukradla kousek jeho srdce a rozhodla se ho strážit jako drak zlato. A to bylo vše, co jsem potřebovala. Dlouho jsem hledala domov.

JJ Maybank byl můj domov.

•─────⋅☾☼☽⋅─────•

𝙀𝙡𝙖𝙨𝙩𝙞𝙘 𝙝𝙚𝙖𝙧𝙩 |𝙊𝙪𝙩𝙚𝙧 𝘽𝙖𝙣𝙠𝙨 𝙁𝙁| ✔Kde žijí příběhy. Začni objevovat