Lisa Spark

Konec?...(9)

"Prosím, už mě pusť, nic jsem ti neprovedla. Jestli chceš Kanntu, tak si za ním běž, já s ním nic nemám, přísahám." Říkala jsem se slzami v očích holce, která přede mnou stála s největším kuchyňským nožem který jsem kdy viděla.

"To si jenom zkus s ním něco mít a budeš toho dost litovat. Nebudu za ním dolézat. Miluje mě a nezvládne beze mě žít. Dříve nebo později půjde ZA MNOU, ne za tebou a vezme si mě. Budeme mít svatbu a několik krásných dětí. Já ho taky miluju...NESKUTEČNĚ MOC, teď tu ale není, takže si s tebou můžu dělat co chci...... Víš že jsem podřezala celou svoji rodinu? Byla to docela sranda a už dlouho jsem nic takového neudělala. Dost se nudím. Už jsi se někdy sama řezala? Neboto mám za tebe udělat sama?"

"Cože?! Co to meleš? Jsi úplně zvrácená, já myslela že ti jde jen o Kenntu?!"

"Jo, šlo a pořád mi o něj jde, ale někdo mi v blázinci řekl že mi za to nestojí...zabila jsem ji také. Během toho jsem zjistila jak mě baví někomu ubližovat, jak se můžu koukat jak z lidí stříká krev a oni řvou nesnesitelnou bolestí...a jak je svěrací kazajka hrozně nepohodlná."

"Takže mě teď chceš zabít?"

"Ještě ne, dokud mě Kannta nenajde, budu tě jenom trochu mučit a až potom tě zabiju."

...

"Můžeš si vybrat, jaké nástroje použiju. Mám tady vzduchovku, pilu - motorovou i ruční, nůž, žiletku a nějaké kamen-"

"PŘESTAŇ, nech ji jít!!"

"AAAAAAGGHHH. Ahoj Kanníku, to je taková doba, ještě že už jsme zase spolu. Taky se mi po tobě moc stýskalo."

"Nech toho. Už tě nemiluju, nikdy tě nebudu milovat. Jsi blázen. Zrůda. A ubližuješ osobě kterou miluju. A NEJSI TO TY!!!"

Vzpamatovala jsem se a vzhlédla směrem ke dveřím. Viděla jsem Mai a Kanntu jak vtrhli do černé místnosti plné slabých blikajících zářivek a obrazů s různými končetinami. Byl to její pokoj, hádám. Mai se ke mě rozběhla a odvázala mě od židle. Já jen vnímala Kanntu s jeho naštvaným a hrozně smutným obličejem dokud....ŘEKL ŽE MĚ MILUJE? Nevím co si o tom myslet. Za poslední týden se mi toho stalo tolik že jsem ani neměla čas myslet na sebe a svoje city. Uvědomila jsem si, že se mi taky líbí, ale přišlo mi zvláštní se vyznávat v takové situaci. Tak jsem raději mlčela a jen jsem Kanntovi naznačila, že to cítím stejně. Ten se jen usmál, ale úsměv se mu rychle ztratil, po tom, co si všiml že si toho všimla i Ophelia.

"NE. To není pravda. To se ti jenom zdá. Máš halucinace a myslíš si že na té židli sedím já, že? ŽE?! Nemůžeš mě jen tak opustit. Jsi moje VŠE!! NE, NE, NE, NE, NEEE!!!!!!!!

...

Všichni jsme zalapali po dechu a snažili se nahlas nevykřiknout. Po tom co se Ophelia málem mentálně zhroutila, probodla si srdce. Pak se jen usmála a spadla na zem. Tohle pro mě byla poslední kapka. Začala jsem horlivě brečet, že jsem se sotva nadechla (což pro mě bylo v posledním týdnu poměrně zvláštní, vzhledem k tomu že jsem doteď neprojevovala víc jak 3 emoce za rok). Kannta ke mě přišel a objal mě.

"Už je po všem, už je konec."

Ale teď seriózně...je to opravdu konec?