Jak se to mohlo stát

Divný pocit.

Eddie

  Budík mě probudil jako každé ráno v 5:30. Nikdy jsem nebyl zastánce brzkého vstávání, ale nějak se do kupy dát musím a na to mi půl hodiny fakt nestačí.
  Oblékl jsem si první věc kterou jsem viděl a následně se přemístil do koupelny. Normálně bych začal z tak zvanou 'skin care' ale když jsem se viděl v zrcadle, došlo mi že takhle jít do školy, vysmál by se mi i bezdomovec. Nechápejte mě špatně, já se o můj vzhled zas tak nezajímám, ale v tuto chvíli jsem i já musel uznat že vypadám jako idiot, no uznejte samy, Hellfire club tryčko s kostkovanými hnědými džíny. Ani nevím kde se tu vlastně vzaly.
  Po následné výměně kalhot jsem konečně provedl úpravu obličeje. Minulou noc jsem toho moc nenaspal, plus jsem hulil, což mým očím rozhodně nepomohlo k normálnímu vzhledu, ale alespoň jsem se cítil dobře. Nikdy jsem nelitoval jediného jointa, flašky či jakýkoliv drog. Jsem zastánce toho názoru: co se mělo stát to se stalo a co se má stát, to se stane.
  Po mé velmi chabé úpravě obličeje jsem uznal za vhodné, že bych se měl najíst. Nikdy jsem nebyl nijak svalnatý, ale ani hubený. Po ovesných vločkách a čaji, s velmi decentním množstvím rumu, jsem se opět podíval do zrcadla. Konečně jsem vypadal jako člověk.
Zíral jsem na sebe asi dalších pět minut, než mi došlo že už bych měl vyrazit do školy. Vzal jsem si tedy potřebné i nepotřebné materiály a pomalým krokem jsem vyrazil ke škole.
  I když jsem si připadal v celku normálně, ostatní na mě koukali jako že jsem se právě vyhrabal že země, takže nic nového. Po cca deseti minutách jsem uviděl roh toho mučícího přístroje, který je terčem několika atentátů ročně. Ani nevím proč je vlastně naše škola tak nenáviděná teroristy, leda že by ten terorista byl její student.
  Vstoupil jsem na pozemek školy. V tuto chvíli už není cesty zpět. Šel jsem ke své skříňce, odložit věci ale v tu ránu do mě někdo narazil. Jaké překvapení. Steve Harrington nikdy nebyl můj oblíbený člověk a to že do mě narazil, hned takto po ránu tomu jinak nepomáhá.

Steve
"Koukej na cestu Munsone!"

Zařval na mě. Bylo vidět že on taky není dvakrát nadšený z toho že mě vidí a upřímně. Nemám mu to za zlé.

Eddie
"Tys narazil do mě."

Steve
"Protože si neuhnul!"

Eddie
"Hele Harringtone. Přestaň na mě házet svojí vynu, omluv se a odpal. Nemám náladu se hádat."

Toto jsem řekl relativně klidním hlasem, ale bavit se s Harringtonem je jako mlátit se hlavou o zeď. Nikdy nevíš proč to děláš ale vždycky když začneš, je to peklo. I ta zeď by byla lepší, protože od ní jde alespoň odejít.

Steve
"Moc si věříš Munsone."

Eddie
"Vážně Steve. Stojí ti to za to?"

  Dál už si ani nepamatuju co mi říkal a upřímně. Je mi to z cela u řitního otvoru. Celí den jsem zvládl tak nějak dobře, dokonce jsem dostal dvojku z fyziky, což beru jako úspěch.
  Ale o biologii jsem dostal divný pocit. Učitel vyvolal k tabuli Harringtona což bylo celkem běžné, jelikož Harrington je jeho sladký, ubohý, křehký vševědoucí favorit, ale o to teď nejde. Jde o to že když se zvednul že židle, tak nějak jsem od něj nemohl odvrátit oči. Ten jeho krk, jeho záda, jeho prde- myslím hýždě a nohy. Byl prostě dokonalý a to mě na něm nejvíce štvalo, štve a bude štvát, ale ten pocit závisti a chtíče, ze sebe dlouho nedostanu.
Byl dokonalý...dokonalý pro mě.