Společně Se Nezabijem..

2.

Takže pokračujeme

Už nějakou dobu(v ten rok) jsem si procházela depresí a později se začla i sebepoškozovat. Věděla jsem ale že když to zjistí ten člověk tak mě hned opustí...
Nebo aspoň jsem si to myslela a vnucovala do hlavy.

Takže jsem mu radši nic neříkala.
Pak se naše cesty nějak zvrkly a každý šel jinou cestou. On si našel holku, a já trpěla.. v tu dobu jsem nedokázala v noci spát takže mi byly předepsány prášky na spaní, antidepresiva atd. Začla jsem se sebepoškozovat ještě víc, přestala jsem jíst, dělala jsem problémy, chodila jsem domů se špatnými známkami.. a to všechno jen proto že jsem byla pořád na někom závislá..
Ten pocit když mě ze dne na den "opustil" byl hrozně.. bolestivý? Ale jinak bolestivý..
Každej den jsem si vyčítala všechno.
Každá myšlenka v hlavě byla tohodle typu.
" Proč? Prostě proč?"
" To jsem až tak hnusná? Nebo snad tlustá..?"
" Mám se zlepšit? ALE JAK KURVA?"
" Co mám udělat.. aby ses mi vrátil?"
" Udělám cokoliv... Jenom prosím, vrať se.."
"Udělala jsem něco špatně?.."
"Jaký jsi k tomu měl důvod?.."
"Udělala bych cokoliv abych to napravila"

Jenže já ani nevěděla co jsem měla napravovat.

Takhle nějak prostě probíhala moje KAŽDÁ noc, šla jsem spát pozdě a všechny tyto otázky si přehrávala pořád a pořád dokola v hlavě..
U toho se párkrát řízla do stehen, snažila se přitlačit aby rány byly hluboké.. to samé jsem dělala na hrudi, rukou a ramenou. Několikrát jsem se pokoušela i o sebevraždu, většinou to bylo jen předávkování random praskama protože jsem neměla dostatek daneho prášku na předávkování..
Snažila jsem se každou noc pochopit proč, a kvůli čemu se to stalo..
"Myslela jsem si že ke mně něco cítí.."
To jsem si též přehrávala v hlavě.

Po nějaké době jsem ho zase začla sledovat na instagramu
A viděla jejich společný post...

Brečela jsem tak moc že jsem se chvíli nemohla nadechnout, hned vzala zase žiletku do ruky a jako vždy jsem udělala to co jsem před chvílí napsala... A zase si vzala několik desítek prášku, jenom jsem omdlela ale nic se mi nestalo
"Proč mi to nevychází?..."
"To mi nemůže vyjít ani pojebaná sebevražda? Wtf"

Měla jsem jizvy na levé ruce, po celé ruce, pak i postupně na stehnech

Po nějaké době jsem se z toho snažila dostat a vstřebat co se vlastně stalo, "asi jsme se ani neměli poznat", a pořád jsem si vykládala že mu beze mě bude prostě líp.
Samozřejmě že i potom co jsem to jakš takš "pochopila" jsem se stále sebepoškozovala, nejedla, nespala atd..

Pak po nějakém měsíci jsem byla objetí kybersikany, kvůli vzhledu.
Měla jsem černé vlasy, což pro ostatní bylo hrozně "shik shak shok ano" 💀 a museli mi všichni říkat "emo".
Samozřejmě musím podotknout že jsem velice citlivý člověk takže.. smutný 🤷‍♀️

Pak si dvě typky z mojí třídy ze mě dělali prdel na snapu atd, posílali snapy přímo mířené na mě..

"Imagine být emo"
"Imagine dávat do postu na ig jak brečíš"
 
A podobně.. bylo toho hodně, takžeee ano, dala jsem do jednoho postu jak tam brečím aby si každý nemyslel že jsem dokonalá a nemám city, samozřejmě že jedna z nich udělala ještě dřív to samé, dala též do postu jak brečí ugh

Takže hned jakmile jsem to viděla tak jsem si na ruku vyřezala znak pí*i, ano xdd (cringe ik)
Jasně že mi na to potom mamka přišla a okamžitě si tu ruku vyfotila a poslala třídnímu. ANO TŘÍDNÍMU (kterej byl uchyl a kazdou typku ocumoval)

Všechny důkazy jsem ukázala a ty dvě přestaly.. akorát to něco zanechalo na mém sebevědomí.
Žádné jsem neměla a ani do teď nemám ale k tomu až potom.

Holky se mi potom omlouvali a já to ignorovala, jedna z nich potom přestoupila na jinou školu v blízkosti xd.
(A s tou druhou se momentálně bavím a mega si rozumíme)

Pak přišlo období kdy se jen tak z ničeho nic zase ozval.. nebo já? (nevím jak to přesněji bylo takže kdyžtak něco dovymyslim k tomu)
Začli jsme se znovu bavit, tentokrát ještě víc než předtím, "celou tu dobu jsem na něho čekala a on.. se zase vrátil?"
"Proč? Jsem tvoje hračka?"
"Nemáš s kým si psát nebo co?"
Moje myšlenky se zas točily okolo něho, jak ty dobré tak i ty špatné.

Psali jsme si zase do noci, jakmile šel spát já byla pro jistotu ještě vzhůru kdyby něco potřeboval. Dělala jsem pro něj cokoliv.
Naučila jsem se malovat. Aspoň tu řasenku. Snažila jsem se zhubnout.
Pak jsem díky němu zapomněla na sh (sebeposko.) a přestala jsem to dělat.
Zase se o mně staral. Málem jsem skončila na kapackach jelikož jsem nedokázala nic sníst. Pak za mnou přišla do pokoje mamka s talířem plný jídla.
"Zkus aspoň něco sníst prosím.. jinak s tebou vážně budu muset do nemocnice, často omdlivas a brzo to s tebou vážně sekne Lili.."

Seděla jsem u toho stolu, koukala na to jídlo, rozbrečela se a zkoušela aspoň něco sníst. Jasně že to nešlo.

Pak mi začli chodit zprávy od něho jestli jsem jedla a co.
Moje hlava mě nenechala něco sníst, ale pro něho... jsem to udělat musela.
Takže mě jaksi zachránil

"Jedla jsi dneska??"
"A co jsi jedla?"
"Utíkej se najíst, prosím"

Po nějaké době jsem s rozmazanou řasenku po celým obličeji vzala tu lžičku, a pomalu zkoušela přežvýkávat jídlo.
Myslela jsem pořád na to jak je na mě pyšný, jak mu to udělá radost když to všechno sním..
Po nějaké delší době jsem to snědla a potom jsem se k jídlu už dostala normálně.
Začala jsem díky němu zase jíst, tím pádem jsem neskončila v nemocnici.<3

______________________________

Další díl už píšu! Peace ✌️