Blesk

Blesk 3

Kapitola3
Chata u jezera

Pomalu sešel menší kopec, byl plný kamení, dával si velký pozor, aby si nezvrtl kotník. Neuměl si představit, kdyby si něco udělal. Dostal z toho husí kůži. Dole zastavil a podíval se kolem sebe. Nelíbilo se mu co vidí. K chatě vedl dlouhý, starý dřevěný most, postavený nad jezerem. Za lávkou se nacházel malý ostrov s domem a menší plochou kolem. Všude kolem rostly husté, temné lesy a obrovské, děsivé kopce. Připadal si, že se objevil v hororové krajině. Nešlo o to co vidí, spíš co nevidí. Tohle místo bylo smrtící a připadal si, jako mlýnek na maso. Tak malý, nicotný, skoro se sesunul na zem. Co budu dělat? Nejhorší je, že si připadám, že tady nejsem vůbec vítán. Třeba ted, nic se neděje, ale vůbec se necítim v bezpečí. Jako by celé tohle místo mě doslova sledovalo, jako by mělo oči. Sakra! Každá vteřina tady mně doslova ničí. Do hajzlu! Přiblížil se na okraj a podíval se do vody. Nedokázal se tam dívat moc dlouho, měl velmi podivné představy. Otřepal se a vydal se na most.

Prešel ho bez nejmenších problému, nakonec byl pevnější než vypadal. Kdyby se otočil, zjistil by, že na druhém konci stojí postava a pozoruje ho. Naštěstí to neudělal. Došlápl na tvrdou zem, než se vkradl do domů, šel prozkoumat okolí.

Zjistil několik nepříjemných věcí. Plac kolem byl malý, ale plný podivností. Rostla tady tráva, keříky i menší jehličnaté stromky. Našel boudu, u které stál tlustý špalek, který měl uprostřed zaraženou sekeru. Musel najít hodně odvahy, aby vstoupil dovnitř. V první chvíli nic neviděl, jen temnotu, ale jak šátral kolem, našel světlo a rozvítil. Když uviděl, trošku se polekal. Na stropu vyseli řetězy s ostrou špičkou na konci. Na každém bodci vysela fotka. Pomalu vyšel ven, nebyl vhodný čas, studovat historii toho místa. Obával se, co by tam našel. Rozhodl se, že se tam možná vráti později, ale nyní neměl odvahu. Když se chtěl vydat na další průzkum, zasekl se. Snažil se udělat krok, ale nešlo to. Nechápal, co se děje. Tak se proboha pohni! Nemůžu tadý stát! Nejsem socha. Zkus to, udělej krok. Ne nejde to! To dáš, mám strach, který mně paralyzoval. Mám blok vhlavě, který tě nechce pustit dál. Určitě jsem v nejhorší situaci v kterém jsem kdy byl, ale musíš pokračovat. Moc sraček naráz, mozek to nezvládl a zavařil se a zasekl se mi. Dobře, zkusím to. Děkuji mozku. Pravou dlaní si utřel slzy a konečně udělal krok.

Za nejvyšími jehličnatými stromy našel malý hřbitov. V zemi zaraženo pět náhrobních kamenů, u každého stála jedna věc:Plyšák, kniha, boty, sluchátka, peněženka. Neměl nejmenší Chuť tady zůstavat, už byl na odchodu, když se zastavil. Nechápal svoji reakci, ale potom mu cvaklo. Šlo o boty, něco mu připomínaly, neměl zdání, ale co. Chtěl odejít, ale nedokázal to. Vrátil se tam a podíval se na boty a na desku. Anna? Proč se cítim tak smutně, když vidím to jméno? Chce se mi tak moc brečet, ne od strachu, ale se smutku. Proč? Znal jsem nějakou Annu? Připadámi, že mi pukne srdce. Co se to děje? Mám se podívat na ty boty? Najdu dost odvahy, se tady něčeho dotýkat? Myslím, že musím. Nadechl se, vzal boty do ruky a začal je zkoumat. Přišel vodopád slz. Ani si je nestíhal utírat, nechápal vůbec nic. Jako smyslu zbavených si je pořád otáčel v rukách, obyčejné tenisky s kresbami. Dokonce je několikrát pohladil, s velkou něhou. Nemohl si pomoci, ale nakonec si je obě vzal sebou. Nebyly moc velké, každou skoval do jedné kapsy. Když jich měl u sebe, cítil se mnohem lépe. Na ostrově už nebylo nic zvláštního, vydal se k chatě.

Vystoupil po šesti dřevěných schodech a objevil se na verandě. Dlouhá, úzká plná různých věcí. Na parapetu stály květináče s uschlými rostlinamy, pod každým oknem stálo houpací křeslo. U jedné stěny byly naskládány suchá, kulatá dřívka do krbu. Po zemi se váleli hračky, míče, knihy a mnoho dalších věcí. O zábradlí byly opříté rybařské věci. Připadalo mu to tady tak normalní, až si myslel, že je ve skutečném světě. Ale věděl, že je to lež. Nakonec chytil kliku a vstoupil dovnitř.

Vkročil do tmy, ale za několik vteřin se v celém domě samo od sebe rozvítilo. Narazil do dveří, chvíli čekal, co se bude dít, ale nestalo se nic. Opatrně se vydal na průzkum baráku. Chata měla dvě podlaží. V prvním jeden velký pokoj s dvěma dveřmi, v druhém patře dva menší pokoje. Prošel ho úplně celý, ale čekalo ho nemilé překvapení. Uvnitř nebyl ani jeden kousek nabýtku. Kroutil hlavou a škrábal se na hlavě. Tvářil se nechápavě. Nakonec vyšel druhými dveřmi ven a došel na zadní verandu. Místo vypadalo prázdně, opuštěně. Jeden kulatý, rozvrkaný stůl, houpací křeslo a schody, které vedli k jezeru. Najednou na něho došla neuvěřitelná únava, která ho málem složila na zem. Rozhodl se, že se chvíli posadí na křeslo. Usedl a do minuty usnul. Za chvíli za ním došla postava a lehla si k jeho nohám.