Trochu jiná pohádka

Jistě jsme již všichni slyšeli pohádku o známé Červené karkulce. Malá holčička pohlížející na svět s naivníma očima a s dětskou zvídavostí v srdci. Prochází temným lesem s pohledem pevně upřeným na vzdálené místo, kde nemocná leží její babička. Naši ubohou Karkulku bohužel později pohltí vlk. Jelikož se jedná o pohádku, vše končí nádherně a bez jakékoliv úhony. Nikdo se neptá, jak se na konci Karkulka cítí. Vyhasl ten zářivý plamínek naivity, jenž s sebou do té doby nesla? Upírá Karkulka své prázdné oči na svět nyní již bez známky dětské nevinnosti? Povím vám pohádku o tak trochu jiné Karkulce, kterou zatím nikdo nezná.
Jednoho rána se probudí dívka ze strašidelné noční můry. Studený pot jí stéká po drobných zádech, vyděšeně těká očima mezi dřevěnými dveřmi a nástěnnými hodinami. Ručička brzy odbije dvanáctou. S každým miniaturním pohybem, kdy se ručička přibližuje blíže k poledni, se dívka více a více rozklepe. Zabalí se pod huňatou peřinou, jakoby ji deka mohla ochránit před hrůzami, které se za dveřmi skrývají.
,,Karkulko? Kde jsi, drahá?" ozve se medově sladký hlas. Malá Karkulka stále schovaná pod peřinou tuší, co za slova teď uslyší.
,,Tady jsi! Říkala jsem ti, že babička je nemocná. Musíš jí přece donést víno a bábovku!" ozve se maminka s podrážděným pohledem. Karkulce nezbývá nic jiného, než se obléct a poslechnout maminku. Kolem hlavy si uváže rubínově červenou karkulku a upře pohled do zdi. Karkulka přesně ví, co ji čeká za bránami jejího útulného domečku. Potká u lesa hrozivého vlka s těmi nejostřejšími zuby, které kdy viděla. Vlk ji obelže a nakonec sní jak babičku, tak i Karkulku. Jak zná naše hrdinka tento příběh? Protože ho zažila na vlastní kůži tolikrát, že dokáže na své porcelánově světlé pokožce přesně ukázat místa, kam se ponořily vlkovy zuby. Karkulka žije v nějakém zvláštním koloběhu, kdy každý den prožívá tu samou scénu. Kolikrát ji už vlk sežral? Bála se to spočítat. Plakala by, kdyby jí ve slzných kanálcích nějaké ty slzy ještě zbyly. Zkusila před svým tragickým koncem utéct. Nedorazila k babičce, ale schovala se v lese. Vlk ji našel. Schovala se v cizím městě. Vlk ji našel. Prosila maminku, aby ji tam neposílala. Vlk ji pokaždé našel. Vždy ji najde. Pravdou je, že ji nakonec zachrání myslivec, ale jak se asi cítí malé dítě, které je neustále dokola pronásledováno vlkem a skončí krvavě sezřáno? Karkulku to bolelo. Pokaždé, kdy prohrála boj, ji to neuvěřitelně bolelo.
Vezme si od maminky pletený košík a vydá se na cestu. Připadá si jako prázdná schránka, jež míří na svou vlastní popravu. Přestala se snažit. On ji vždy najde a zabije. Vždycky vyhraje. Šlape si úzkou lesní stezkou. Jak krásný den by to byl, kdyby její život nedržel v rukou krutý osud. Oslňující paprsky slunce prosvítaly přes šlehačkově nadýchaná oblaka. Vdechuje vůni lesního mechu a teplého vánku. Náhle přes cestu prolétne vrabec. Karkulka se lekne a s jekotem spadne na tvrdou zem.
,,Ne, prosím, neeeee!" zakřičí hystericky a dlaněmi si kryje krk a oči. Co když jí vlk vyškrábe oči? Vzpomínku na kovový pach krve jí udělá špatně. Co jí vezme teď? Prsty? Srdce? Nebo snad mozek? Zvuk praskajících kostí ji bude již navěky pronásledovat. Po chvilce si uvědomí, že se jedná jen o hloupého vrabce a váhavými kroky se zvedá zpátky do stoje. Na zem kápne kapička vody. Začalo pršet? Vyděšenou Karkulku však přivítá blankytně modrá obloha. Nikde žádný šedý mrak. Karkulka si sáhne na mokré tváře. Tak možná jí přece nějaké ty slzy zbyly.
Dojde k divoké řece a sedne si do širokého stínu, který vrhal rozkvetlý strom. Už za chvilku se z ní stane oběd. Babička bude prvním chodem a ona tou třešničkou na dortě. Tím dlouho očekávaným dezertem. Už si ani nevzpomíná na časy, kdy poletovala po lesních stezkách a celým hvozdem se ozývalo její radostné hihňání. Jak jí mohou tyto vzpomínky připadat blízké, ale zároveň tak neuvěřitelně vzdálené? Karkulku přepadne další náhlá vlna melancholie. Připadá si, jako kdyby ležela ve skleněné kleci, z které však není úniku. Hrdlo se jí stáhne při pomyšlení na všechny ty ambiciózní sny, které nikdy nenaplnila. Zadívá se na větvičku, jež visí nad křišťálově čistou řekou. Nemilostný vítr do větvičky neustále naráží.
,,Nemáš šanci," zašeptá Karkulka k větvičce, která se ze všech sil snaží držet a nepodlehnout prudkému větru. Kdyby spadla do vody, tak už se nikdy na břeh nepodívá. Karkulce větvička připomínala ji samotnou. Bezradná a snažící se držet posledních vláken života. Než stihla zjistit, jaký osud potkal ubohou větvičku, tak se za ní ozve hluboký hlas. Přesně ten, kterého tolikrát prosila o milost. Ten, který ji stáhne s sebou do pekla.
,,Ahoj Karkulko," ozve se vlkův zlověstný hlas. Karkulka sedí jako přimražená. Třese se tak neuvěřitelně moc, že se nezmůže na nic jiného než na tichý vzlyk.
,,Copak se děje? Slyšel jsem, že máš nemocnou babičku. Chudino moje, ty jsi z toho celá rozklepaná," pokračuje vlk s předstíranou starostí. Šedá srst, velká postava a ostré drápy. Obličej bez známky empatie.
,,Znám zkratku, Karkulko," vlk jí ukazuje cestu, po které když půjde, tak narazí na stejný tragický konec jako včera. A předevčírem. A ten den předtím. Skončila by jako kus masa, i kdyby tou cestou nešla. Kdy její trápení konečně skončí? Když možná umře dostatečné množství, tak se vykroutí z kruté kletby. Třeba bude jeden den moct žít bez toho, aby se musela ohlížet vzad ze strachu, že na ni někde ve stínech číhají vlkovy krvežíznivé oči. Kdy ten den nastane? Karkulka se pateticky drží naděje, že jednou její utrpení skončí. Oslepuje jí tak moc, že vlkovi kývne. Anebo to není touha po životě? Možná je Karkulka už jen tak vyčerpaná, že doufá v to, že až dnes zahyne další bolestivou smrtí, při které i sám ďábel odvrátí oči, tak už se zítřejšího rána nedožije. Třeba má jen omezený počet životů a dnešní je poslední. Už nikdy nemusí znovu trpět.
,,Výborně! Na shledanou příště, Karkulko!" odvětí vlk vesele a chystá se k odchodu. V tu chvíli zahlédne Karkulka něco, co ji neuvěřitelně rozzuří. Větvička pořád drží.
,,Proč nespadneš?! Nemáš nejmenší šanci! Vzdej to už konečně!" zakřičí z plných plic. Rozhněvala ji snad pouhá větvička? Těžko. To, co jí tak pobouřilo, je, jak větev i po tolika útocích ze strany větru, pořád drží. Viděla v ní samu sebe. Avšak narozdíl od ní je Karkulka mizerná a patetická verze, kterou už dávno pohltila temná řeka. Vysmívá se jí snad ta hloupá větev? Anebo...co když je Karkulka celou dobu větvičkou, jež se jenom drží z posledních? Před tím, než se vlk stihl otočit, Karkulka se již rozhodla, že bude žít pro sebe. Přepíše svůj bezsmyslný život na něco, na co může být hrdá. Karkulka bezmyšlenkovitě popadne láhev vína, kterou jí dala maminka, a silně s ní udeří vlkovi o hlavu. Láhev se roztříští na stovky malých třpytících se kousků a vyprskne karmínově červená tekutina. Vlk zaječí, poněvadž se mu drobné střípky dostanou do očí. Do těch sadistických očí. Avšak Karkulka s ním ani zdaleka neskončila. Dále popadne ležící větev a zabodne ji vlkovi hluboko do zad. Lesem se ozve bolestný zaúpění. Možná je to tím adrenalinem, jenž jí proudí v žilách, nebo nějakou jinou skrytou stránkou, kterou Karkulka dosud nezná, ale popostrčí vlka ke kraji prudké řeky. Vlk zoufale zápasí o svůj život.
,,Zabiju tě, zabiju tě, zmučím tě tak, že tě ani vlastní matka nepozná!" proklíná ji vlk.
,,Pros o odpuštění před samotným Satanem," zašeptá Karkulka a shodí vlka do nemilosrdné řeky. Vlk se už nikdy nevynoří.
Myslivec se zahledí na břeh divoké řeky a zvedne červený šáteček, který Karkulka tak ráda nosí. Diví se, jak se sem šátek dostal. A Karkulka? Když ze sebe té noci smyje poslední kapky krve a ulehne do teplé postele, tak se probudí do rána, které již nezná.