Dragon's Throne

3. kapitola

Když jsem dorazila zpět do našeho kupé, tak tam právě probíhala hádka mezi chudákem Lily a tím střapatým pakem. ,,Ahoj," usmála jsem se na ostatní a sedla si zpět na své místo. ,,Dovolte mi Vás představit." vzpomněla si rudovláska. ,,Toto je Remus Lupin," ukázala na sympatického kouzelníka s jizvičkami po celém těle. Dále mi představila krysího chlapce, jmenuje se Peter Pettergrew. Sebevědomý černovlásek se jmenuje Sirius Black a nesnáší čistokrevné ( asi umřu pokud zjistí kdo jsem ). A to střapaté pako je James Potter. ,,A toto pánové je Katherine M..." chce říci Lily, ale já jí skočila do řeči. ,,Potens". Lily překvapeně zamrkala ,,Počkat, neříkala jsi předtím". ,,Potens" doplnila jsem ji znovu. ,,Do jaké koleje by jste se chtěli dostat?" zeptal se náhle James. Všichni chtěli do Nebelvíru, ale já stále váhala: Nebelvír, Havraspár, anebo Zmijozel? Mamka byla v Havraspáru a táta v Nebelvíru. Na Havraspár jsem byla dostatečně chytrá, ale moc si nemyslím, že bych tam vynikla. Do Zmijozelu chci jen kvůli bráchovi. Nebelvír mi připadá, jako moje rodina, jsem statečná pokud je to nutné a hlavně jsem laskavá. Nádech....výdech... ,,Nebelvír," to zvládnu. Jsem jako lovná zvěř. Nikdo o mě nic neví, ale stejně mne všichni následují. Jeden špatný krok a čeká mne smrt. Vlak náhle prudce zabrzdil. ,,Měli by jsme už jít" zašeptala tiše Lily. ,,Ano, to by jste měli, uvidíme se v Bradavicích" usmála jsem se na ně snaživě. ,,Ty nepůjdeš?" zeptala se mne rudovláska. ,,Ještě si musím něco vyřídit," usmála jsem se posmutněle a vydala se za těmi jedovatými hady, které jsem teď opravdu vidět nechtěla, ale co mi zbývá, povzdechla jsem si. Ale to už jsem stála u vchodu do jejich kupé a nebylo cesty zpět. Nádech, výdech, to zvládnu, ještě se nestalo že by nějaký zmijozel napadl ve vlaku nezařazenou prvačku ne? Chtělo se mi brečet, byla jsem na pokraji svých sil. Jsem mocná a NIKDO mě nezastaví, NIKDY. S touto myšlenkou jsem otevřela dveře. Všechny pohledy se upřely na mě. ,,Připravená?" Henryho otázka visela ve vzduchu, jako nikdy nekončící hrozba. To jsem sice nebyla, ale nahlas jsem řekla jen: ,,Ano".
Oba jsme vyšli z vlaku a já se rozloučila s Henrym a proměnila se v draka. Nepatřím mezi dosud známý nebo objevený druh. Vlastně jsem desetkrát větší než ostatní draci. Mám Mám zářivě zelené šupiny. Hroty na ocase a drápy mám zlaté a má zelená křídla jsou protkaná zlatem. Mé očí v dračí podobě svítí též zlatem. Vlastně bych se mohla nazvat dračí královnou. Ostatní draci mě vždy respektovali i se mi snažili pomáhat.Ti hloupější si se mnou snažili měřit síly, avšak nikdo z nich nevyhrál. Vlastně kolem mě jen létali a snažili se mě zabít. Já si tam jen tak seděla a snažila jsem se zjistit o co jim jde. Časem to sice začali vzdávat, ale pořád se někdy někdo najde. Nevím co je to za draky, jestli nemají rádi svůj život nebo jestli šlo o sázky, ale vlastně mi je to jedno.Projednou jsem se dokázala oprostit od všedních starostí. Bylo to jako prožívat znovu a znovu ten nejkrásnější sen. Bylo to uklidňující, fantastické, oprosťující a mírumilovné. Nikdo nic nechtěl, žádné hádky ohledně čisté krve, žádný Lucius Malfoy a hlavně žádní smrtijedi nebo lord Voldemort.V tu malou chvíli jsem se cítila osvobozená. Jako kdyby mi rozvázali křídla. Možná to byl ten pocit opojnosti, co se mi na tom tak líbil. Avšak nic netrvá věčně a tak i tato chvíle musela jednou skončit. Bylo to vlastně smutné, proč nikdo nemá čas na to se jen tak zastavit a užít si danou chvíli. To přece není špatné přání. Všem by to určitě prospělo. Navíc lidé mají strach. Bojí se selhání tak moc, že už ani nezkouší žít. Což není dobře.Každý by jednou měl vyjít že své komfortní zóny, aby byl spokojený. Cestou jsem také přemýšlela, nad svým nástupem. Chtěla jsem všem vyrazit dech, ale nechtěla jsem, aby přišli na to, která krev koluje v mých žilách. Byl vážně oříšek vymyslet a zkombinovat to, co jsem chtěla já a to co se ode mě čekalo, ale nakonec jsem na to přišla. První školní den tohoto roku si všichni zapamatují. A já to zvládnu. I kdyby to bylo to poslední, co udělám. Nikdy jsem nebyla moc schopná. Ale dneškem se vše změní. A pokud ne, tak se už nikdo nikdy nedozví, co se mělo stát. Ale to se nestane, protože já tentokrát nezklamu, nikoho, a už vůbec ne sebe. Proto, že já mám být ta nejsilnější. Zatím si všichni myslí, že to je můj bratr, ale už brzy se vše provalí a pravda vyjde na povrch. Protože velké lži nikdy nedojdou k úspěchu. O to se já ale nemusím zajímat. To je starost vesmíru, ne moje. Tak proč o tom pořád přemýšlím? PROTOŽE SE MĚ TO TÝKÁ. Z přemýšlení mě vytrhnout až to, že jsem v dálce spatřila věže Bradavického hradu. Ještě jsem několikrát obletěla tu nejvyšší věž , tak aby si mě všichni všimli a zaletěla jsem na kraj Zapovězeného lesa. Kde jsem se přeměnila zpět v člověka a vydala jsem se vyhledat ostatní. Ti totiž měli přijet už za malou chvíli. Když ostatní přijeli, tak jsem se k nim nepozorovaně přidala. Měli by dávat větší pozor na to, co se kolem nich děje. Mají jediné štěstí, že nejsem smrtijed. Měli by si vážit toho, že se nehoním jen za čistou krví. Ano, nejsem mudlorozená, ale ani nejsem vraždící stroj. To už jsme ale došli do Velké síně.Všechny pohledy se upřely na nás. Spousta prváků vypadala nervózně, ale já mezi ně nepatřím. Proboha vždyť nám je jedenáct. Co by jste po nás chtěli. Raději zpět k zařazování. Pak se stala věc, kterou nikdo nečekal. Moudrý klobouk začal zpívat. Dozvěděli jsme se tak něco o Bradavicích. Když dozpíval, tak začal rozřazovat žáky do jednotlivých kolejí. Ta odbarvená bestie jménem Lucius Malfoy byl ihned potom co se Moudrý klobouk dotkl té jeho umaštěné palice zařazen do hadí koleje, Zmijozelu. Další byl Sirius Black ten okamžitě šel do Nebelvíru, z čehož Zmijozel moc radost neměl a tak si Sirius vyslechl salvu nadávek na svou osobu. On však hrdě usedl k nebelvírskému stolu. Za chvíli se k němu přidal i hnědovlásek s oblibou v čokoládě, Remus Lupin. Lily Evansová se dostala též do Nebelvíru. Peter Pettigrew byl po dlouhém přemýšlení zařazen do Nebelvíru. Bratr byl zařazen do Zmijozelu. A James Potter následoval své kamarády do Nebelvíru. Nakonec jsem se dostala na řadu já. Profesorka mě ohlásila pod mým krycím jménem. Moudrý klobouk dlouho přemýšlel, nevěděl kam bych nejlépe zapadla. Nakonec uznal, že nejlepší bude mě vhodit do Havraspáru, jako kdybych neměla dost svých problémů. Vážně si někdy říkám proč se mu říká Moudrý klobouk. Nahlas vykřikl Havraspár a hodil mě tak doslova do jámy lvové. Ladně jsem se zvedla ze přistavené stoličky a došla si sednout k moudrým havraspárům, kteří mi ochotně uvolnili místo. Večeře sice byla delikatesní, ale chyběli mi moji nebelvírští přátelé. Navíc mne Lucius Malfoy propaloval pohledem a bratr po mně házel povzbudivé pohledy. Jako kdyby to teď mohlo pomoct. Jo to bude zase rok, pomyslela jsem si. V duchu jsem si slíbila, že na pokoji musím napsat mamce. Tátovi raději ne. To je moc riskantní. Ještě by se někdo dozvěděl, že mají i dceru. To by teprve začalo peklo. Už jen psát mamce je nebezpečné , ale já jí to slíbila a sliby se mají plnit. Cestou na pokoj jsem zjistila, že největší problém bude dokázat uhádnout hádanku, kterou mi dá klepadlo. Dnes sice byla jednoduchá, ale nejspíše nastanou i těžší. Bude sranda až to jednou neuhádnu a budu muset čekat na někoho jiného. I když já bych se tomu asi nesmála. Pokud jste tak naivní a zajímá Vás jaké jsem si našla havraspárské kamarády, tak Vás musím zklamat. S nikým si tu nerozumím. Dívají se tu na mne divně. Jen jeden chlapec se tak nedíval. Ten se o mě totiž vůbec nezajímal. Vlastně mu všichni byli jedno. Myslím, že se jmenuje Mortimer. S nikým se nebavil a vypadal, že mu to nevadí. Bylo mi ho skoro líto, ale jen chvíli než jsem si všimla, že mě tu nesnáší. A to jsem nepřímým potomkem Roweny z Havraspáru. I když se není čím chlubit stejně mě to mrzelo. Bylo to jako zjistit, že Ježíšek neexistuje, bolelo to. Bylo to jako přijít o veškerou víru. Cítila jsem se jako kdybych za sebou táhla těžké břímě. Táhlo se za mnou jako indigová vlečka. Na pokoji jsem si začarovala závěsy od postele aby nešly roztáhnout. Napsala jsem mamce. A pak si z příruční kabelky vytáhla přesnou kopii diadému Roweny z Havraspáru. Mamka ho nechala tajně zhotovit, když zjistila, že čeká dvojčata. Dala mi ho když jsem pochopila, že svět není jen růžový. Stal se pro mne připomínkou toho, že nic není nemožné. Popravdě jméno Potens jsem převzala od své babičky z pátého kolene. Vybrala jsem ho záměrně, protože znělo dosti věrohodně. Mohla bych si říkat Maledictio, ale to by se o mně mohli dozvědět smrtijedi. A to by nebylo dobré pro nikoho. Stačila by pouze jedna kletba, která se nepromíjí. Celý svět by mohl být pohřben. Jedním jediným kouzlem. Kdyby na ni použili Imperio, tak nikdo neví co by se stalo. A kdyby na ni vrhli rovnou Avada kedavra, tak by nejspíš nastala apokalypsa. Zkoušeli na mě seslat i kletbu Cruciatus, ale vždy se to z neznámého důvodu obrátilo proti útočníkům. Všechny mé rány se vždy jednou zahojí. Nemám ani jizvičku. Tak moc si přeji být normální. Chci utéct před osudem, světem, životem i svými sny. Nemůžu to celé skončit. Už jsem to zkoušela zbyla mi jen noční můra, která mne provází nocí. Avšak viditelné následky nenesu. A tak jsem skončila tady schována za modro-stříbrnými závěsy. Nikdo mne nehledal, nikomu nechybím, nejspíš ani Lily. Rodina má svých starostí dost. A já tady brečím s falešným diadémem Roweny z Havraspáru nad tím, že nemohu skončit své trápení. Já vím jsem sobecká ale co. Stejně to nikoho nezajímá. Zpět k přítomnosti. Jsem přece královna. A s tou myšlenkou jsem usnula. Havraspárské prvačky musely mít bezesnou noc, protože vzlyky malé Katherine, která pomalu ale jistě ztrácela víru v sama sebe. Ráno se tak na snídani zjevily jako čtyři opuštěné duše. Katherine a její tři vychytralé spolubydlící. Vše se zdálo být normální. Murény obletovaly Henryho. Zmijozelští uráželi mudlorozené. Peter, James, Remus a Sirius vymýšleli nějakou lumpárnu a Lily se bavila se svými kamarádkami. Mrzimorští si hleděli svého a Havraspár se choval odtažitě. Katherine se snažila proklít celý svět, což se jí ještě naštěstí nepovedlo. Když se Katherine vydala pryč z toho tolik štěstím naplněného místa, které tak moc nenáviděla tak se mimo jiné zvedl i jistý černovlasý chlapec. Jeho přátelé se ho ptali kam jde, ale on jim neodpověděl. Nechápal, co Katherine prožívá a chtěl jí pomoct, protože si to sice nechtěl přiznat, ale cítil k ní něco víc. A tak se někde uprostřed bradavického hradu setkali dva studenti. Odlišní jako oheň a led, ale nezvládající žít bez toho druhého. Ale zatím o tom ani jeden nevěděl. Jacob tiše došel k plačící dívce, která vypadala, že se každou chvíli sesune k zemi. Bylo mu jí líto. Nic o ní nevěděl a to ho neskutečně štvalo. Chtěl jí více poznat, ale netušil jak by se k ní mohl dostat blíže. Jacob se natiskl více na dívku. Něžně jí šeptal tichá slova útěchy. Nechápal co ho k ní táhne, proč se o ní chce starat. Ale věděl, že je to důležité. Jemně jí hladil ve vlasech. Druhou rukou jí přidržoval na zádech.  Chvíli ji jen tak držel v objetí. Poté naposledy vdechl její vůni a nechal ji tam stát uprostřed chodby. Katherine byla zmatená. Kdo je ten černovlasý neznámý? Někoho jí matně připomínal, ale netušila koho. A pak jí to došlo. Jacob Arcanum. Ten, kdo ji tehdy našel. Pocházel z prastarého kouzelnického rodu. Bratr se s ním jako malý kamarádil. Byli nerozluční jako bratři, tedy než se stala ta nehoda. Jacobovi tehdy musela být upravena paměť. Katherine mohly být tak čtyři roky. Když se dívala na Henryho a jakéhosi černovlasého chlapce, jak si hrají. Byla zrovna na tajno u táty s Henrym, když je pan a paní Arcanum poprosili, aby jim pohlídali syna. Katherine byla moc smutná, že si nemůže jít hrát s nimi, avšak co osud nechtěl. Při jedné hře na schovávanou Jacob zabloudil do komnaty Katherine, přirozeně si s ní chtěl povídat. Avšak hrál s Henrym na schovávanou.  Tak Katherine zatáhl do skříně, aby mohl stihnout obojí. Když je pak Henry našel, tak všichni totálně vyšilovali, protože Katherine mu neřekla nic co by nevěděl, avšak musela mu být upravena paměť. Katherine z toho byla zničená. Byl prvním kouzelníkem jejího věku mimo rodinu, s kterým se kdy skamarádila. I když už uplynulo tolik let. Nikdy na něj nezapomněla. Pořád se nemohla vzpamatovat z toho, že ho teprve před pár minutami potkala. Sice měla hlad, ale do Velké síně se už nevrátila. Místo toho došla na pokoj, kde si lehla do postele a usnula sladkým spánkem.

________________________________________
Po dlouhé době jsem přidala zase kapitolu. Asi už jste pochopili, že se k psaní dostanu zhruba jednou za Uherský rok. Ale jsem si jistá, že příští rok už to bude lepší. Některé části příběhu jsou podle mě dobré a jiné...
Dejme tomu, že to tak opravdu vypadat nemělo. Ale bohužel tomu nejde odolat. Doufám, že to chápete a že se Vám příběh zatím líbí. Jinak příběh má přes 2000 slov.

Iva_Nightmare