Bez pravidel

1. kapitola

Přitisknutá na studené zdi poničeného domu jsem sledovala ulici před sebou, na jejíž dlaždičky dopadalo nekonečné množství kapek deště. Zaujatě jsem pozorovala, jak se na tomto místě zvedaly a následně opet klesaly stovky drobných šachových figurek. Minimálně to mi dopadající kapky svým tvarem připomínaly.

Připomínali mi, jak se lidi rodí a zase umírají. A kruhy, které po sobě kapky zanechaly byli jako posmrtný vliv obyčejných lidí na své okolí. Přetrvávající kruh smutku, který se stále víc roztahoval po okolí, než se maximálně zvětšil a nakonec zmizel.

Zavrtěla jsem hlavou nad svými myšlenkami a ucítila, jak se mi pramen mých mokrých vlasů přilepily na tvář. Otřásla jsem se zimou. Nebylo mi zrovna nejpříjemněji. Už jsem se těšila, až se někam schovám. Někam s pevnou střechou, kde nebude pršet.

Studená zeď na mých dlaních mi dvakrát nepomáhala od chladu. Situace se zhoršila, když jsem k ní přitiskla svá kolena a část tváře. Doufala jsem, že mi to pomůže ve snaze být nenápadná.

Měla jsem ve výhledu kousek zdi a část ulice v dešti. A také něco, co mě zajímalo nejvíc. Nebo spíš někoho. Postava, která se po chodníku použila pomalým krokem kamsi vpřed. Vypadala raněná nebo unavená. Těžko by člověk poznal, jak byla před chvílí čilá.

Upřela jsem zrak na předmět v její ruce. Nebo spíš mnoho předmětů v igelitové tašce. V mojí tašce. Té, kterou mi postava ukradla a kterou jsem chtěla zpátky.

Stalo se tak ještě před deštěm těsně po západu Slunce, kdy jsem si došla do ulic ulovit něco k jídlu. Jen v tu dobu není tak velké horko a dá se v klidu pracovat. Jen v tu dobu jsem se mohla probudit a vydat se na cestu ulicemi. Vydat se na můj každodenní lov.

Podařilo se mi vloupat do jakési budovy, v níž bydlelo několik bohatších členů společnosti. Nechali otevřené okno. Taková nebezpečná věc v téhle době. Asi se nepoučili s předešlých chyb. Chyb, kdy kvůli mně přišli o zásoby jídla a pořádný balík peněz.

Plížila jsem se potichu jako myška temnou ulicí směrem k polootevřenému oknu. Možná ho zavírali jen ve dne, když spali. V noci nikdo nespí a třeba chtěli jen vyvětrat a křivdila jsem jim.

Možná nebyli tak moc nezodpovědní. To by pak ale znamenalo hůř pro mě. Možná někde hlídali, jestli se někdo neplíží k oknu. Kdyby mě chytili, mohli mě zabít. Nebrali si servítky s nikým. A už vůbec ne se zloději.

Možná pro mě mohlo být výhodou mé pohlaví, kdyby mě chytili. Ale spíš ne. Jakožto žena jsem mohla dopadnout hůř. Pomlácená, zneužitá a ponížená... To bych raději umřela. Což by nebyl až takový problém.

Se smrtí jsem si zahrávala dost často na lovu za jídlem. Mohla jsem umřít každým dnem, ale nic jiného mi nezbývalo. Nepřežila bych bez opakovaných risků života. Potřebovala jsem se najíst. Tentokrát už nutně.

Pořádně jsem se nenajedla snad týden. Měla jsem pocit, jakoby ve mně ten hlad ožil a postupně rostl. Jakoby si ve mně pokaždé v klidu žil a jedl z mých zásob, dokud nepřišla bída. Jakoby sám hlad občas dostal hlad a žral mě následně zevnitř, aby se nasytil.

Skutečně jsem Cítila, jakoby mě něco žralo zažíva. Křeče v břiše začínaly být nesnesitelné. Bude potřeba jíst víc, než jednou za pár dní. Něco, co se lépe řekne. A hůř dělá.

Já bych jedla. Ne že ne. Každým dnem jsem si představovala, jak se krmím nekonečným mnozštvím burgerů a hranolek. Obojí jsem měla jen jednou, když jsem okrádala hosty jakési restaurace.

Od té doby jsem měla v hlavě chuť měkké housky společně s křehkým, křupavým salátem a šťavnatými rarčaty. Ústa mi zaplnila chuť sladkého kečupu, který se vsakoval do pečiva a zároveň zvýrazňoval chuť šťavnatého kousku masa, který se rozplýval na jazyku jako sněhové vločky.