Zůstaň / Stein27

Den a noc

    Někdy v sedm hodin jsem si sedl na zem a opřel o postel. Už jsem nechtěl být sám v kuchyni. A nebavilo mě chodit sem a tam, takže jsem si řekl, že u ní rovnou zůstanu.

    A proč sedím na zemi? Respektuju její osobní prostor. Předtím jsem ho porušil a jak to dopadlo. No dobře, v té chvíli jsem prostě nepřemýšlel a udělal jsem něco, co by naštvalo každého. Ale nechci ještě víc přikládat do ohně, protože mě k sobě jinak nepustí.

    V půl osmé se Lar začala převalovat v posteli. Otočil jsem se a zjistil, že na mě rozespale kouká.

,,Kolik je hodin?"

,,Půl osmý."

,,To jsem prospala celý den?" promnula si oči.

,,Skoro no."

,,Ještě jednou se chci omluvit." řekla a poposedla si.

,,Za co?"

,,Za to, že jsem tady udělala takovou scénu."

,,Neomlouvej se, to spíš já se mám omlouvat. Choval jsem se jako úplný idiot." odvětil jsem a podíval se na ni. Ta už na to nic neřekla a koukala před sebe.

,,Máš hezký byt." prolomil jsem ticho.

    Výborně, Petře, takhle se začíná konverzace. Víc inteligentní větu tam nemáš?

,,Děkuju."

,,Proč sedíš na zemi?"

,,Protože jsem tady u tebe zůstal, ale nechtěl k tobě do postele. Tak proto."

,,Aha."

,,Nemáš hlad? Celý den jsi nic nejedla." Ona zakroutila hlavou.

    V tu chvíli mi začal zvonit mobil. Byl to David. Už asi po čtvrté. I přesto, že jsem mu napsal, že dnes už do Brna nepřijedu, mi zase volal. A i na čtvrtý pokus jsem mu to típl. Co nechápe na tom, že s ním nechci mluvit.

,,Klidně to vezmi."

,,To není důležitý."

,,Aha... A ty nemáš hlad?"

,,Ne ne, o mně se nestarej."

,,Ehm, půjdu si udělat čaj, chceš taky?"

,,Klidně."

--pohled Laury--
    Když jsem nám udělala čaj, automaticky jsem se chtěla jít na balkon. Ta moje každovečerní rutina mě jednou zabije.

    Petrovi jsem podala čaj a zadívala se na dveře, které mi umožnili jít do mého černobílého světa, kde jsem mohla být sama. Úplně sama. Jen já a moje myšlenky.

,,Jestli tam chceš jít, tak klidně jdi." kývl směrem k balkonu.

,,Ne, ne. Nechci tam jít, jen jsem se zamyslela."

,,Tak si sednem na gauč?"

,,Hm." přikývla jsem.

    V tichosti jsme seděli na gauči a upíjeli čaj. Já na levé straně pohovky a Petr na pravé. Byla mezi námi taková i divná atmosféra. Ani nevím, jak to popsat. Nebylo to dusno, ale spíš takové trapné ticho. Nevěděla jsem, jak navázat konverzaci a Petr nejspíš také ne. Tímhle stylem jsme tam posedávali minimálně hodinu. Měla jsem pocit, jakoby to byla celá věčnost.

,,Budeš tu přespávat?" zeptala jsem se bez rozmýšlení.

,,Když mě nevýhodíš." mykne rameny a hrníček položí na linku ke dřezu. Následně udělám to samé.