fall on ice

10.

,,Ne, ale zítra ráno a nechci tě tu budit." Vyházel jsem všechno oblečení ze skříně.

,,Nekecej, kam jdete? Že ne zas běhat?"

,,Ne, společně na snídani."

,,Tyvole joo. Haha, tohle už je rande." Zaradoval se.

,,Hujer nech toho nebo se přestěhuju."

,,Za tvým Mekáčkem? To ti dovolím."

,,To nevím jestli by prošlo." Konečně jsem našel to oblečení co jsem hledal a zbytek naházel zpátky.

,,Tak natajno nějak možná jo."

,,Jo a pak by tam za ním někdo přišel a byl tam já, to bych ani nemrkl a seděl v letadle."

,,Tak bys bydlel třeba v koupelně, tam mu nikdo jentak nepoleze." Zamumlal.

,,To radši zůstanu tady. Ještě to musím napsat ségře, ta mi zas dá nějaký supr rady." Skočil jsem zpátky na postel, byl ještě nějakou dobu na mobilu s tím že mi po hodině přišla odpověď od Ruta, kde mi oznámil že je nejlepší v kartách a že bychom si je měli taky někdy zahrát. Na to ať zapomene, to už vůbec neumím.

A já si kvůli tomuhle zapomněl nastavit budík.

Naštěstí jsem měl nějaký algoritmus už v sobě nastavený, a protože mi to podvědomě asi bylo divné, za tři minuty osm jsem se podíval na hodinky a to jste měli vidět tu rychlost jakou jsem vyletěl z postele.

Ještě že jsem si to oblečení připravil. Rychle jsem se do toho nasoukal, vyčistil si zuby a běžel pryč.

,,Máš spoždění." Ukázal na čas.

,,Nezvonil mi budík a vstával jsem teprve před šesti minutami." Doběhl jsem k němu.

,,Tak to cením tvoji rychlost."

,,To bys měl, jinak bych totiž spokojeně spal jako zbytek týmu." Vyšli jsme ven a já teda vůbec nevěděl kam půjdeme.

,,Já bych si pro tebe došel. Popadl tě a odnesl si tě."

,,To by Kuba asi nerozdýchal." Začal jsem se tý představě smát.

,,Kuba?"

,,Jo, můj spolubydlící Jakub Hujer." Objasnil jsem mu.

,,Jo takhle. A ten ví že se spolu bavíme?" Na tohle jsem nevěděl co odpovědět, mám mu lhát nebo ne?

,,Bylo mu podezřelé kam chodím a včera si všiml té kšiltovky, takže ano ví."

,,Tak to bych ho snad nepřekvapil, by si jinak mohl myslet že tě chci unést."

,,Já si myslím že by ti naopak ještě pomohl." Jo kdyby jen věděl že už mě včera večer chtěl vyhodit k němu.

,,Tak to klidně můžeme vyzkoušet."

,,Tak donést mě o dvě patra níž by nebylo tak těžký pro vás dva." Smál jsem se nad tou představou.

,,Nebylo a pak už bych tě měl jenom u sebe, to bychom si mohli udělat tolik koncertů, zahrát tolik her, tolikrát bych tě přepral, jo to by bylo super." Začal se smát. V tu dobu jsem ale nevěděl, zda to myslí vážně nebo pouze jako vtip.

,,Bohužel to nám asi nevyjde. A vůbec kam jdeme?"

,,Jsem našel na mapách jednu kavárnu a podle obrázků to tam vypadá dost dobře, takže tam." Odpověděl mi.

,,Jo tak tys to hledal."

,,Jo, protože mi bylo jasný, že tebe to nenapadne." Rýpnul si.

,,To máš pravdu. Víš jak těžký je furt někomu otevírat dvířka na střídačku?"

,,Naštěstí ne, protože já na rozdíl od tebe jsem apsoň pár minut na ledě." Najednou zastavil a já podle cedule poznal, že jsme dorazili na místo.

,,To mě mrzí. Víš ona to je docela výhoda sedět na střídačce,protože pak když něco pokazíš nebo prohrajete, není to na tebe. Je to takový VIP místo, podle mě to nikdo lepší nemá." Argumentoval jsem a sedli si úplně do zadu do rohu. Nechtěli jsme aby nás někdo náhodou poznal, sice jsme neměli ani jeden žádné hokejové oblečení, ale člověk nikdy neví.

,,Ale na led můžeš jít kdykoliv."

,,Jo, ale když na ten led jdeš, tak stejně prohra bude na druhého brankáře a když vyhrajete tak seš za hrdinu." Namítal jsem dál.

,,Tebe si vezmu k soudu jako právníka." Nevěděl co na to říct a oba dva jsme se zahleděli do nabídky. Každý jsme si záměrně objednali něco jiného, abychom od sebe mohli ochutnávat a málo toho teda nebylo. Mezitím co jsme čekali až nám to přinesou, tak jsme se oba dva rozpovídali o našich zápasech. Ano umíme si povídat i normálně a ne si neustále z něčeho nebo nejlépe sami ze sebe dělat srandu.

Ta zas začala, když nám donesli naší objednávku.

Za prvé jak to bylo nazdobený tak jsme nevěděli jak to jíst a za druhé jak jsme se o to dělili. Myslím, že jestli to někdo viděl, muselo to vypadat hodně vtipně. Nebo aspoň nám to tak přišlo, páč jsme se celou dobu smáli jak idioti.

Ne tohle nemohlo vypadat jako bychom byli kamarádi a ani jako nejlepší...

Dokonce jsme se i vzájemně krmili abychom si ty talíře nemuseli posouvat.

Věděl jsem, že tohle bude jedna z nejhezčích vzpomínek a napadlo nás si to i natočit, udělali jsme takové video, kde jsme ochutnávali dva dorty a ještě nějakou obloženou housku. A neskončilo to jen u videí, ale vyfotili i několik random fotek.

V té kavárně jsme vydrželi skoro dvě hodiny, než jsme usoudili, že bychom se mohli vrátit, kdyby nás někdo hledal.

Vraceli jsme se oba vysmátý jak sluníčka.

Dlouho jsem nebyl tak šťastný..