HOLY SINNER/ taekook

15. no, I never lied to you

,,Můj otec mě za Vámi poslal." odpovím.

Hluboko uvnitř jsem cítil jakési pocit zarmoucení, bylo mi líto, že se cítí špatně a očividně v noci absolutně nespal.

Poposednul si, zády se opřel, ale jeho pohyby byly pomalý a nejistý.

,,Zase skáčeš, jak on píská, kdy už konečně nabereš rozum a budeš dělat to, co chceš sám?" optá se.

Neintonoval, mluvil potichu a odmlčel se rychle, kdyby pro něho i to mluvení bylo vyčerpávající.
Byl tak bledý, až mi ho bylo nesmírně líto, ale na moment jsem odvrátil pohled a otevřel tašku.

,,Proč se o to vůbec zajímáte, pane Jeone? Držíte mě v šachu, tak se nestarejte o to, zda jsem tu dobrovolně či z donucení." vyslovím.

Vytáhnul jsem termosku, kde byl čaj, který jsem mu schválně uvařil už doma, byl od paní xxx a vždy mi ho vařila, když jsem byl menší a necítil se dobře.
Též jsem vzal léky, magnesium a vitamíny, poté i krabičku s jídlem.

,,Ty tu nejsi z donucení, ale z vlastní hlouposti, protože nejsi schopný otevřít hubu a říct, co chceš." řekne.

Pokusil jsem se, ale nebyl jsem vyslechnut, ne od svého otce, ale nemínil jsem mu o tom říci.
Především jsem tu nakonec oprávněně.

,,Staral jste se o mě kdysi, ač neupřímně, tak i přes to jste mi pomohl. Dlužím Vám to." odpovím.

Otevřel jsem skleněnou krabičku, kde byla polévka, kterou jsem vařil těsně před odchodem, byla stále horká a vytáhl jsem z tašky i příbory, ač jsem je brát nemusel, ale zkrátka jsem vzal rovnou vše potřebné.

Všechno jsem mu připravil na noční stolek a následně se na něho podíval.
Beze slova mě sledoval, očekával jsem nějakou jízlivou poznámku po mých slovech, nějaký mimický projev, který mi předváděl vždy, ale nyní nic z toho neuskutečnil.

Hleděl na mě kdyby dotčeně, kdybych ho se svojí větou urazil.

,,Pokud to bereš takhle, tak můžeš rovnou vypadnout." vysloví.

Narovnal jsem se a ihned se v mém těle vytvořil pocit zklamání, jelikož jsem ho nikdy předtím neslyšel mluvit takhle.
Promluvil zarmouceně, potichu a pomalu, udržoval se mnou oční kontakt, který jsem nyní nedokázal porušit.

,,Odejdi, Taehyungu." dodá.

Sklopil jsem pohled k zemi, ale neodmlouval, nepatrně jsem kývl a doopravdy opustil jeho ložnici, následně i dům.

-

Pižlal jsem vidličkou do masa, nepociťoval jsem chuť k jídlu a neustále se díval na hodiny.
Můj otec byl mimo domov, nebylo mi jasné, kam jel či co má za vyřizování, neinformoval mě, ale již bylo po osmé hodině a většinou mi nechal vzkaz či zavolal, že nedorazí na večeři.

Tahle skutečnost mě ovšem netrápila, přemýšlel jsem o Jungkookovi, který chtěl, abych odešel, ale já měl nehezký pocit, že by mohl mít hlad nebo se mu udělalo více zle, jelikož doopravdy nevypadal dobře.

Nějak jsem se snažil myslet na něco jiného, zaměstnat se, ale nepodařilo se mi to.
Vzal jsem krabičku a nandal maso, zeleninu a rýži, uvařil čaj a poté došel do předsíně, abych se mohl obléknout a obout se.

Neměl bych k němu chodit, ale jestliže se necítí dobře, tak pochybuji, že bude mít sílu na to se zvednout a uvařit si jídlo.
Jeho stav by se jenom zhoršoval, musí hodně pít a jíst, aby jeho tělo nebylo tolik slabé.