7.

2 1 0
                                    

Byl na cestě už několik týdnů. Z věčného pohupování na vlnách oceánu se mu zvedal žaludek, ale za tolik cest tam a zpět se již naučil držet obsah svého břicha na svém místě a nevyklápět jej přes lodní palubu. Cesta, co normálně trvala necelé tři týdny se protáhla na celých pětadvacet dní. Po třech dnech úplného bezvětří konečně dorazil vlahý mořský vítr a oni dopluli do Ilangy, nejmenšího přístavního města Jižních zemí.

Jeho nohy se dotkly pevné země a muž nenávidící cestování lodí měl chuť ji políbit za to, že se povrch pod ním konečně nehoupe a nenaklání. Naštěstí měl už tu ohavnou kocábku a její sprosté osazenstvo za zády. Alespoň na pár týdnů.

„Konečně ses zase uráčil přijet." Promluvil na Ahlena jeho mateřštinou muž opřený o několik blízkých beden s kořením. Jeho dlouhý plášť naznačoval, že nepochází z Ilangy. Nebylo tu tolik písku a ani tolik slunce, po kterém bylo město pojmenováno, aby byl nucen se před ním skrývat pod záhyby světlého skládaného oděvu. On pocházel ze Srdce Jižních zemí. Z neúprosné a vyprahlé pouště. Stejně jako Ahlen.

Přístav byl v ranních hodinách plný života. Většina rybářů se již vrátila z ranního lovu a nyní vykládali svá plavidla a chystali se se zbožím na nedaleké náměstí. Rybina a mořská sůl byly cítit ve vzduchu. Možná ve větší koncentraci, než by bylo Ahlenovu podrážděnému žaludku lhostejné. Stále cítil v kostech i svalech kolébání lodi, toho pocitu, jak si dobře pamatoval, se nezbaví minimálně další den.

„Omlouvám se bratře, zastihlo nás bezvětří." Zatím se mu zdárně dařilo držet své obědy v žaludku a sám se divil, že dokázal promluvit, aniž by se pozvracel. Prošel okolo muže, který měl stejně klenutou čelist i podobně široký nos a který byl, bohužel, již několikrát svědkem Ahlenova boje s mořem, jež prohrál. Kdyby se Ahlenovu bratru přes obličej netáhlo několik bílých jizev, snadno by si je člověk spletl.

„Hádám, že nebudeš chtít vyjet dnes?" Ahlenovo dvojče s ním snadno srovnalo krok a zamračilo se na svého bratra. Nejspíš byl zklamaný, že se svému bratru dnes nemohl pořádně vysmát jen několik vteřin po příjezdu.

„Ne." Pach rybiny byl nesnesitelný, Ahlen se jej chtěl co nejdříve zbavit. Nejlépe se i pořádně umýt a lehnout do pevné – nehoupající se – postele.

Jeho bratr si podrážděně odfrkl. „Proč nemůžeme vyrazit hned? Stejně si na té lodi jen pospával. Jak můžeš být unavený? Vždyť před třemi hodinami svítalo."

„Právě proto, že před hodinou svítalo. Tenene," povzdechl si Ahlen. „vyjedeme před setměním a pojedeme přes noc. Myslím, že tu po těch několika dnech ještě pár hodin vydržíš." Nikdy by bratru nepřiznal, že potřebuje odpočinek.

Tenen si pro sebe zaklel, ale nakonec s bratrem souhlasil.

„Pořád se divím, že v hlavě nosíš myšlenku o odjezdu domů ve dne." Zavrtěl po chvíli hlavou Ahlen. „Po všech těch letech to neustále zkoušíš."

„Ti koně to vydrží." Ohnal se Tenen.

„Neříkej, že jsi cestu sem zahájil ráno."

„Ne," zamračil se Tenen. „Zuna mě nepustila dřív než dvě hodiny před soumrakem."

„Vidíš, alespoň ona má rozum." Zasmál se Ahlen.

„Občas si bratříčku říkám, proč si nevybrala za manžela tebe. Oba máte chytrý řeči a neustále pravdu."

„Nebýt Zuny, dávno jsi skončil někde uprostřed pouště s uhnaným koněm a pohřbený tři metry v písku." Šťouchl Ahlen do bratra.

„Nebýt tebe, měl bych pokoj od těch neustálých jízd pouští." Oplatil mu drcnutí do ramene. „Jakpak se má vlastně ta holčina z Därie?"

You've reached the end of published parts.

⏰ Last updated: Jan 03 ⏰

Add this story to your Library to get notified about new parts!

Sarall: Ledy LoasloruWhere stories live. Discover now