Sarall: Ledy Loasloru

5.

Na ramena jí dosedl těžký pískový plášť.

„Už víš, jak mu to řekneš?"

Nedokázala mluvit, a proto jen potřásla hlavou ze strany na stranu.

„Pamatuj, Sarall," Ahlen jí poklepal prsty na srdce. Místností se následně rozneslo slabé zacinkání. „některá tajemství mají zůstat skrytá, navěky. Dokážeš to?"

Tentokrát pro změnu na jeho otázku lehce přikývla.

„Nechám tě tu." Ahlen se otočil k odchodu, když oba zaslechly, jak se písek pod chodidly nově příchozího pohybuje.

Její dech se najednou stal jen povrchovým, nebyla schopna nasát dostatek vzduchu do plic.

Ona panikařila.

Nikdy nepanikařila, dokonce ani když jí jednou Ahlen topil v oceánu. Ruce se jí začaly třást a nedokázala se ohlédnout.

Mířil k ní. Jeho kroky zněly nejistě, Thorric netušil, proč se se Sarall schází ve sklepení.

Topila se.

Zoufale se snažila bojovat proti proudu, který ji nevyhnutelně naváděl k tomuto okamžiku. Poslední hluboký nádech.

„Kde jsou?" zvládla přidušeně vydechnout, než se ponořila pod hladinu a nechala se strhnout proudem myšlenek, které ji vedly ke slovům, jež měla za několik vteřin použít a ztratit tak přítele.

Zrůda.

Zbraň.

Lži.

„Myslí si, že jsem oba dorazíte až za hodinu." Po těch slovech se Ahlen otočil a nadobro zmizel ve stínech.

Alespoň, že tohle všechno bude moci vysvětlit Thorricovi sama.

Kroky za ní se zastavily.

Otřela si mokré tváře a poměrně dlouho přemáhala své tělo, aby se otočilo čelem k němu.

Stál tam. Pár metrů od ní v šedé kazajce a růží na hrudi. Bez koruny, bez meče. S pohledem upřeným na ni a s němou otázkou.

Nedokážu to. Při pohledu na něj se jí vrátily noční můry.

Padla na kolena.

Zlomím naši důvěru, jako by to bylo jen suché stéblo trávy.

On vzápětí klesl na zem starostlivě oproti Sarall.

Zlomím mu srdce.

Po tvářích se jí zase kutálely slzy a ona se neodvažovala je setřít. Viděl by její dlaně. Dlaně zrůdy.

„Sarall! Co se stalo? Neplač, prosím..." polknul Thorric a vzal Sarall za ramena.

Zatřásla hlavou.

Očima sklouzla ke svým dlaním schovaným pod pláštěm a zkusila se nadechnout, ale vzduchu se jí stále nedostávalo.

Rychle, udělej to rychle. Našeptávala jí hlava.

Vydechla tedy ten zbytek vzduchu a jedním plynulým pohybem setřásla Thorricovy ruce z jejích ramen stejně jako těžký pískový plášť, který tiše sklouzl na zem.

Neodvažovala se zvednout oči. Ne když viděla, jak se mu rozechvěly dlaně a jak šokovaně se nadechl.

Následné ticho bylo horší než posledních jedenáct let jejího života.

Spatřil její jizvy.

„Kdo," polknul, aby zkrotil svůj skákající hlas. „kdo ti to udělal? Sarall, co se ti stalo?" přešel do šepotu, ale nedotknul se jí.