Sarall: Ledy Loasloru

4.

Klepání na dveře probudilo Sarall z chvilkového odpočinku po obědě. Musela se vrátit zpět mezi ty hyeny. Vylezla proto neochotně z postele a se zívnutím otevřela dveře. Stál za nimi domácí komorník Trystrem, vysoký muž vysokého věku s bílými vlasy, šedivým strništěm, a ještě šedivějšíma moudrýma očima.

„Slečno, pan Správce si vás žádá urychleně ve své pracovně."

„Jistě, můžete odejít, doprovodím se sama." Zavřela dveře a s prázdným výrazem se posadila před zrcadlo, kde si dotáhla korzet a učesala rozcuchané vlasy. Opravdu se jí dnes už nikam nechtělo. Včerejší rána se na dnešním ranním tréninku otevřela a nyní Sarall obvazy, které bránily průsaku krve pod korzetem v pase škrtily. Při každém kroku proto cítila, jak se stále více stahují a více se opírají do rozdělané rány. Nechtěla nic víc než jen ležet, nejlépe nahá, v posteli a odpočívat po zbytek dne. Musela však za svým pánem.

Do pracovny cestu dobře znala. Od jejího pokoje chodbou doprava, pak po schodech dolů a další dlouhou chodbou až ke dveřím, které vypadaly jako kterékoliv jiné v tomto domě. Byly z tmavého dřeva a s motivem růže vyřezaným v horní třetině obou křídel. Jak spolehlivě se však daly tyto poznat? Na levém křídle byly dva velké šrámy, nejspíše po meči, které tu byly už od jejího narození. Byly přetřené, ale hluboké, a tak ani silná vrstva tmavě hnědé husté barvy je nepřesvědčila, aby zmizely.

Strážný stojící před pracovnou dveře beze slov otevřel a nechal Sarall vejít. Při každém kroku přitom cítila větší a větší odpor pramenící z její hlavy, která jen pakovala ‚Nechoď tam!'.

Vešla tedy se sebezapřením do místnosti, kterou nenáviděla více než podzemí, kde probíhaly její někdy nekonečné hodiny s Ahlenem. Tuto nevelkou místnost ze všech stran obklopovaly regály a knihovny přeplněné knihami a nejrůznějšími listinami. Tři velká okna osvěcovala stůl ve stejně tmavé barvě jako vstupní dveře a zbytek nábytku. Rozložená mapa celé Verisie ležela přímo uprostřed něj a její rohy držely na místě nejen knihy, ale i kalamář a také prázdný pohár od vína. Na pohovce, která stála spolu se svým dvojčetem naproti sobě uprostřed místnosti seděl klidně otec a popíjel víno. Druhý muž stál u jednoho z oken a s mrzutým výrazem vyhlížel ven na nádvoří.

Až při druhém cvaknutí kliky se na Sarall oba obrátili.

„Sarall, sedni si," vyzval ji otec a upil ze svého poháru.

Čekala, že od něj uslyším ještě něco, ale slova se chopil muž, který se odvrátil od okna a nyní stál opřený o desku stolu.

Král.

„Sarall, jak jistě víš, tak tajemství se nikdy nedají držet věčně." Králův hlas nebyl tak hluboký jako otcův, ale i při jeho klidném tónu vzbuzoval dostatek autority.

Setkala se s jeho pohledem, hned však sklopila zrak. Stejně jako mechově zelené oči jejího otce jí pokaždé připomněly, že je jeho. Tak hnědé duhovky krále jí stejně připomínaly oči jeho syna.

„Prosím, raději se posaď." Vyzval ji král a sám se posadil za pracovní stůl.

Poslechla ho tedy. Než však došla k pohovce a posadila se, přistihla se, jak si dlaní chrání místo po bodnutí. Sundala tedy ruku z boku a střelila přitom nejistě pohledem po otci. Ten ji nenápadně sledoval, ale jeho výraz byl až nezvykle neutrální. Věděl to a bylo mu to jedno. Pro něj to byla jen další z jejích chyb, ze kterých se měla poučit a mít šanci se dále zlepšovat.

„Za týden budeš oficiálně Thorricovou budoucí ženou a on by měl o své nastávající vědět vše. Tajemství v manželství nikdy nedělají dobrotu, a proto ho zítra přivedu a ty mu ukážeš, co jsi zač." klidně pravil král s rukama sepnutýma na klíně.