O Růžové Karkulce [remake]

Začátky jdou dobře

Kdesi v Černém lese, nalevo od Černého vrchu, stála skromná chaloupka, ve které žil mladý jinoch plný života. Sice měl jméno, to však nebylo dostatečně pohádkové, a tak mu místní přezdívali Růžová Karkulka. Mělo to svůj důvod, Karkulku jste totiž mohli poznat i na dálku, aniž byste ji předtím kdy viděli. Neustále totiž nosila růžovou mikinu s klokaní kapsou, bez které ji ještě nikdo nikdy v lese neviděl.

V chaloupce nežila sama, měla spolubydlícího, který byl více méně normální a na žádném kusu oblečení nelpěl. Rád se staral o domácnost a měl pocit, jakoby měl Karkulku na starost a ručil za ní, jelikož moc zodpovědnosti nepobrala. A Karkulce to ani nevadilo, i když byli vrstevníci, brala ho jako autoritu, možná i víc jak jeho vlastní matku, ale o té ještě bude řeč.

„Ty Vito,” volala Karkulka z kuchyně nad otevřenou lednicí.
„Co bude k jídlu?”

„Divočák!” ozvalo se z obývacího pokoje.

Karkulka ztrápeně zakňučela, opravdu jako dítě.
„Ježiš už zase, to žrát nebudu. To je pořád dokola, proč?!”

„Tvůj bratr.”
Spolubydlící Vitaa se mezitím dostavil do kuchyně a hodil po Karkulce výraz ala "s tím se nedá nic dělat".
„Už se nám to nevejde do mrazáku, někdo by mu to měl zatrhnout.”

Ano, Karkulčin poloviční bratr Dominik, to je kapitola sama o sobě. Neví co by roupama, tak nelegálně loví divočáky v rajónu místního myslivce Samuela, a má z toho neskutečnou srandu. A když už je o něm řeč, ten den měl čirou náhodou narozeniny, a tak byla Karkulka vyslána na dobrodružství. Dominik sice nebydlel bůhví jak daleko, ale bylo to skrz strastiplný Černý les, který může mnoha jedincům dělat problém.

„Tady máš pro něj svíčkovou, nevylij to. Počkej něco ti na to ještě dám.”
Vita lítal kolem Karkulky jako divý a balil jí potřebné věci na cestu do batohu s pevným dnem. Nemohl riskovat, aby se jeho božská svíčková ze zvěřiny vylila Karkulce na záda. Vedle ešusu s obědem omotaného gumičkou naskládal láhev Becherovky, ke které Dominik choval určitý cit, a bábovku, která mu ho připomínala. Byl patřičně hrdý na to, jak vyvážený batoh byl, hraní Tetrisu v dlouhých zimních večerech se mu zdá se vyplatilo.

Karkulka svého spolubydlícího poslouchala tak napůl ucha, spíš přemýšlela nad tou ironií, Dominik jim daroval svůj úlovek, a oni mu ho vrátí jako dárek k narozeninám.

„Přijdeš pak?” zeptala se ještě Karkulka před odchodem, když si štelovala svá bluetooth sluchátka.

„Jojo, hned jsem u tebe,” řekl Vitaa tónem, který zněl jako by ji vůbec neposlouchal. Čekal totiž návštěvu, a myšlenkami byl už ale úplně někde jinde. Karkulka nad tedy ním se zavrtěním hlavy mávla rukou a s tunovým batohem na zádech vyrazila.

Jenom co se dostala na pěšinku, která by ji po žlutých turistických značeních měla dovést na místo, narazila na první katastrofu. Nedobila si sluchátka, a tím pádem jí byly k vy víte čemu. Ona však neztrácela naději a vzala situaci do svých rukou. Stačilo si trochu loknout Dominikovy Becherovky, a hned jí bylo do zpěvu. To, že se to nedalo poslouchat, však její problém nebyl. Není žádný princ Bajaja, takže zvířátkům a jejich výhrůžkám stejně nerozumí, a nikoho jiného neviděla. Znamená to ale, že tam nikdo není?

„Proboha, co je to za jekot?” zavrčel kdosi z křoví, kterého Karkulčiny árie ze tří bratrů zjevně probudily. Než se stihl vyhrabat na cestičku, byla Karkulka v bezpečné vzdálenosti schovaná za tenkým stromem.

„Nepozná kvalitní hudbu,” odfrkla si Karkulka.

„Kvalitní nebo nekvalitní, tím zpěvem probudíš i mrtvýho!”

Karkulka si neznámého prohlížela, určitě už ho někdy viděla....No jistě, jednou se už potkali, je to známý jejího bratra, Honza. Často jeho jméno uslyšíte s titulem "hloupý", on o tom však nechce nic slyšet.
„Tys umřel?” nechápala naše hlavní hrdinka.

„Co? Ne! To je jedno,” mávl nad tím rukou Honza. Snažil se uhladit své rozcuchané vlasy, aby vypadal aspoň trochu k světu. To mu ale stejně nebylo nic platné. S jeho narostlým strništěm spíše připomínal vlka, než hloupého Honzu.

Karkulka mezitím povylezla zpoza stromu a Honza měl konečně šanci ji také rozpoznat. Jakmile se to povedlo, změnil výraz v obličeji a uchechtl se.
„Tak kam, Karkulko malá, kam?”

„Jaká malá, co si to dovoluješ? Však jsem o půl metru vyšší jak ty, trotle,” zamračila se Karkulka.

„Zas nepřeháněj. Dobře, no. A copak to máš v košíčku?”

Karkulka znuděně skřížila ruce na prsou.
„Myslíš si, že jsi vtipnej?”

„Fajn. Tak mi naval salám a běž si svoji cestou.”

„Já žádnej salám nemám!”

„Co jsi to za Karkulku když nemáš salám!?” vykřikl Honza rozhořčeně.

Karkulka znovu ustoupila, protože Honzův dech by zase ty mrtvé, které Karkulka probudila zpěvem, ten smrad položil.
„Tak já půjdu.”
Obešla ho a vydala se po cestě dál, Honza připomínající vlka ji však chytil za kapuci.

„Kam?”

„No za bráchou přece.”

Honza se pousmál.
„No tak hodně štěstí. Vybral sis špatný den!”
Najednou se rozběhl mimo cestu a nechal Karkulku lehce zmatenou. Co je to za zvláštního člověka?

∆∆

Fun fact. Víte, že Mattem příběh o růžové Karkulce četl? A jelikož o něm neříkal nic špatného, dá se to považovat za maličký úspěch. A to ji četl fakt úplně celou ◉⁠‿⁠◉