Maybe next time

10

Od poslední zprávy, kterou jsem Dennisovi poslala, uplynulo už několik dní. Neozval se mi zpátky. Ani čárka. A sama jsem ho víc nekontaktovala, stejně jako Arthura. Bála jsem se, že by mě také ignoroval, takže jsem oběma nechala prostor. Nejprve mě to mrzelo, doslova to byl pocit, jako by se moje srdce rozpadalo na dva kusy, ale když dny přecházely v týdny, tak bolest pomalu otupěla a mysl se zaměřila na jiné věci. Byla jsem na nepřítomnost mého nejlepšího kamaráda trochu zvyklá, ale tentokrát to bylo něco jiného.

Během sezóny jsme se často nevídali několik týdnů. Nechodili jsme spolu ze školy a ani jsme nepili kávu v malé kavárně na konci naší ulice. Ta ve které prodávali nejlepší Kvæfjordkake v celém okolí. 

Jen jsme si každý večer volali, což bylo alespoň víc než nic. Dennis mi vyprávěl o zážitcích z tratě, cestování a tréninků a já mu sdělovala všelijaké zajímavé drby z našeho městečka. Nikdy jsem ho nemohla ochudit o čerstvé dění jak u nás ve škole, tak u nás na ulici. Musela jsem mu přeci vyprávět o nejnovějším milenci naší Elle Solberg, která každé ráno i večer procházela kolem našeho domu, oblečená jako almond mom vystřižená z časopisu, pověšená za ruku nějakého mladého muže a koketně se smějící na celé kolo. Divili by jste se, jak často tato padesátnice střídala návštěvníky její ložnice. Častěji než ponožky.

Všechny tyto vzpomínky a zvyky se najednou zdály jako sen. Svět bez Dennise byl těžký a začínal se stávat krutou realitou. Snažila jsem se odreagovat a soustředit se na školu, ale i tak jsem se často přistihla, jak v myšlenkách odplouvám zpátky ke dni, kdy jsem se s oběma rozhádala.

"Noora," do mého pokoje vtrhl Peter. Bez zaklepání se dveře rozletěly a on se přivalil jako hurikán. Nikdy jsem nepochopila, jak on může být ten starší sourozenec. Svalil se na moji postel a až jsem se obrátila od sešitů s poznámkami na něho, převalil se na bok. "Máš v plánu trucovat, nebo se budeš s námi dívat na dnešní závod?" 

"Netrucuju."

"Dobře," obrátil oči v sloup. "Jdeš teda? Taťka mě pro tebe poslal a jestli přijdu sám, pošle mě sem znovu. A to nechceš ty a ani já," zvedl se z postele. "Víš kolik je to schodů do patra?! Osmnáct! A kdybych šel dolů a zase nahoru a pak-"

"Ježíš maria Peter já to chápu! Ty jsi tak otravný!" přerušila jsem ho a hodila po něm sešit do biologie. On se však mrštně vyhnul a s poznámkou toho, abych si pospíšila, vyběhl ven z pokoje. S povzdechem jsem zaklapla učebnici a sešla schody do přízemí. V obývací pokoji už seděl Peter s taťkou. Oba drželi v rukách mísy s popcornem a taťka mrštně přepínal televizní programy a hledal živý přenos. Vzala jsem z opěradla pohovky šedou deku a zabalila se do ní, když jsem si sedala mezi taťku a bratra na volné místo. "Jak si myslíš, že to dneska dopadne?" hodil si taťka hrst popcornu do pusy a zamrkal na mě jeho modrýma očima. Peterovi duhovky měly stejnou barvu. Ti dva měli podobný i nos, stejně rozježené vlasy a malou pihu pod levým okem. "Vesti to má dneska v kapse."

"Wow, ty jsi fakt Dennisova hlavní podpora," hodil po Peterovi taťka kousek popcornu. On se na něho zamračil a otočil se k obrazovce, kde už kamera zabírala závodní dráhu. Monoposty stály v řadě jako gladiátoři čekající na svou arénu. Hledala jsem mezi vozy známé barvy s jedinečným číslem na přední straně. Srdce mi zaplesalo, když jsem uviděla svého nejlepšího kamaráda začínajícího ze sedmého místa. "Kvalifikace se mu povedla," šeptla jsem. Byla jsem ráda i za něho, cítila jsem, že by tento závod mohl být jeho vítězný. Pohled kamery problikl a na obrazovce se ukázal brunet s jiskřivým úsměvem. Arthur startoval z patnáctého místa. 

"Fakt si myslíš, že by Dennis mohl vyhrát?" 

"Myslím, že má šanci. Minule to přece skoro měl. Nevidím důvod, proč by to tentokrát fakt nemohlo vyjít." odpověděl taťka. Třeba bude mít tentokrát víc štěstí. Vzala jsem si z mísy trochu slaného popcornu a zabalila se víc do chlupaté deky. Závodníci byli připraveni a motory řvaly jako šelmy v kleci. V tom všem chaosu a hluku byla krása, kterou jsem nedokázala popsat slovy, ale věděla jsem, že už od dětství má speciální místo v mém srdci. Odpočet světel pohasl a závod byl odstartován. Jezdci se hnali vpřed jako jeden živý organismus. V ten moment mé srdce bilo jako zběsilý bubeník, který udává tempo při rozhodné bitvě.