Hráč z obrazovky

17 - Usmíření a taktika

„Půjdu s vámi na večeři a pak se chci podívat na záznam Švédů," odpovím a přitáhnu si ke krku týmovou mikinu. Poslední dny nebylo venku nikterak teplo.

„Na Švédy?" zeptá se Pavel překvapeně. „Proč zrovna na Švédy?"

Pokrčím rameny. „Líbí se mi, jak hrajou," zamumlám.

Pavel se na mě zkoumavě podívá. „Rozi?" řekne pomalu. „Tobě se tam někdo líbí, že jo?"

Zarazím se. „Ne, to fakt ne," odseknu.

„Nekecej," zasměje se, „vím, jak se chováš, když seš zakoukaná. Seš víc rudá než dresy Sparty."

Nafouknu tváře. „Super," zakroutím hlavou, „s nima mě laskavě nesrovnávej."

Pavel se zasměje ještě víc, až se bojím, že nás někdo zaslechne. „Rozi, hele, seš moje mladší ségra, já poznám, když je pro tebe někdo speciální."

Při slovu speciální naznačí rukama uvozovky a já mám chuť mu natlačit tvář na špinavou stranu autobusu. Možná bych to i udělala, kdyby pozítří neměl chytat proti Francouzům.

„Říkám ti, že nikdo takovej není," syknu.

Pavel se s úšklebkem podrbe na bradě. „Stejně ti nevěřím," řekne a rozcuchá mi vlasy.

To už kolem nás projdou Pleky s Vorasem a můžeme vyrazit zpátky do hotelu. V pokoji se rychle převléknu do čistých věcí a odeberu se do jídelny na večeři. Strávím u talíře déle než obvykle, dnes sedím spolu s našimi trojčaty, se kterými se vesele bavíme a chválíme Petra za jeho nádhernou asistenci na gól Kempase.

„Rozi, co budeš dělat večer?" zeptá se starší Michal.

Nejsem si jistá, jestli se jim chci svěřovat, že se chci koukat na záznam Švédů. Nerada bych se dostala do stejné situace jako před pár desítkami minut s Pavlem.

„Chci si trochu odpočinout, mám s sebou knížky, tak bych mohla začít konečně číst," zalžu nakonec.

„To je škoda," zívne si mladší Michal, „chtěli jsme se s pár klukama podívat na záznam Švédů s Italama."

Překvapeně nadzvednu obočí. „Vy toho hokeje nemáte dost?" zeptám se a ignoruju pocit, že já ho určitě dost nemám.

„Možná je budeme mít ve čtvrtfinále," vysvětlí Petr, „nebylo by špatný se podívat, jak hrajou. Nějakou strategii bychom si už vymyslet mohli."

„Vždyť to čtvrtfinále ještě ani nemáme jistý," namítnu.

„Stačí nám pozítří porazit Francouze," pokrčí rameny Birner, „nebo přinejhorším v posledním zápase vyhrát nad Švýcary."

Pokývu hlavou a přemýšlím nad jejich nabídkou. Možná nakonec nebude špatný strávit s klukama jeden večer při jejich komentování zápasu.

„A mohla bych se k tomu sledování zápasu přidat?" zeptám se.

„Že váháš," ozve se od vedlejšího stolu Pasta.

„Tebe nikdo nezval," škádlí ho Petr.

„Když tam bude taková krásná žena, musím tam být i já," zazubí se Pasta a svůdně na mě mrkne.

„Připomeň mi, ať si s sebou vezmu pepřák," pošeptám směrem k Řepíkovi.

XXX

„Ráďo, posuň se trochu, nic nevidím," napomene Sobotka hráče před sebou.

„Máš sedět vepředu, když seš tak malej," namítne Radil, ale i přesto se posune lehce doleva.

Já si naštěstí zabrala místo na gauči, takže mám skvělý výhled. Pohodlně se zavrtám a upiju kávu z hrnku, co mi přinesl Pasta. Doufám, že v něm není žádné afrodiziakum.

Gólmani naštěstí sedí vepředu, aby dobře viděli na um švédských útočníků, takže Pavel na mě nemůže mít žádné narážky pojící se na naši odpolední konverzaci. Sedím Hanzlem a Zohornou, kteří dle svých slov na televizi nijak detailně vidět nepotřebují.

Kundrc se ihned chopí ovladače a spustí záznam. Zprvu to nevypadá, že by Švédi měli Itálii nějak deklasovat, po dvou třetinách vedou pouze 3:1. Ve třetí třetině ovšem spustí kanonádu, dají Itálii pět gólů a vyhrají celkově 8:1.

Kluci neustále komentují švédské manévry, naklání se k sobě a ukazují na obrazovku, občas rukou naznačí pohyb jejich jízdy nebo střely. To všechno vnímám pouze tehdy, když na ledě nefiguruje hráč s číslem devatenáct. Jakmile stoupne na hrací plochu, zafixuju se na něj a proklínám kameramana, když není v záběru. I po těch desítkách videí a zápasech, kdy jsem ho sledovala, se nemůžu nabažit jeho hokejového talentu. Ty pohyby, ta střela, ty přihrávky...

Jeho gól, kterým upraví na 6:1, je nádherný. Projede celé hřiště, udělá kličku dvěma hráčům a gólmana překvapí rychlou střelou do horního růžku branky. Všimnu si, jak Pavel uznale pokýve hlavou při opakovaném záběru. Dle jeho reakce soudím, že ani on by si se střelou Jespera nevěděl rady.

Zápas skončí a naši kluci se spolu ještě dlouho baví a rozebírají švédské akce. Nejvíc zaujatí jsou obránci, kteří o utkání diskutují, jako by to byla nějaká politická debata.

„Co když ale Švédy mít nebudeme?" zamyslím se nahlas.

„Vychází to nejlíp matematicky," vysvětlí mi Hanzl, „buď oni, nebo Rusové. Všechno bude záležet na tom, jestli budeme druhý nebo třetí."

Pohlédnu na nyní už vypnutou televizi. Trochu sobecky si přeju, abychom se utkali se Švédy. Dala bych cokoliv za to, abych mladého Švéda viděla na vlastní oči.