Roztomilé prokletí

15. Co odnesl déšť

Sledovala se v zrcadle, jak bledá v těch žlutých šatech vypadala, jak jí tmavé vlasy dopadají jemně na ramena, když nejsou svázány jako obvykle, jak se jí podařilo zakrýt make-upem všechny nedokonalosti, které její obličej měl, jak její oči zšedly za poslední měsíce. Nepřipadala si krásná jako princezna, kterou měla dnešní večer sehrát. Pozorovala svůj odraz a nevěděla, zdali se smát nebo brečet. Očima sjela na svoji bradu, Kocour jí tam omylem po včerejším polibku zanechal malý škrábanec. Šel vidět jen opravdu zblízka. Sáhla si na něj rukou a poprvé se na sebe v zrcadle usmála, vzpomněla si na předchozí den. Už neměla žádné tajemství, která by jí připadala jako kameny v žaludku. Žádný tíživý balvan nesoucí sebou jen utrpení.

Odstoupila od kosmetického stolku a zahleděla se na sebe z dálky. Byla nervózní, měla dělat doprovod Černému Kocourovi, který sice byl jejím dlouholetým parťákem a přítelem, ale to nyní nikdo nevěděl. Měla obavy, že pro něj nebude dost dobrá, že někoho zklame. Že si jí budou lidé až moc všímat, přitáhne moc pozornosti, vyvolá povyk. Nestála o nic z toho, nejradši by absolvovala celou akci bez povšimnutí ostatních, což jaksi nebylo s hrdinou možné. Povzdechla si a pohled se jí ustálil na černé krabičce na jejím stole. Malá černá díra. Věnovala svému odrazu v zrcadle poslední pohled, vzala si z opěrky židle svetr a zamířila si to dolů za rodiči, čekal ji ještě důležitý rozhovor.

Zamířila po schodech dolů až do pekárny, našla oba své rodiče v místnosti s pečivem, ne přímo v obchodě. Oproti venku bylo v obchůdku krásně teplo a příjemně, kéž by se ona mohla tak cítit. Slíbila si, že rodičům nastíní základ před halloweenskou party, aby ji mohl vysvobodit čas z debaty, která nemusela mít konce.
,,Mami, tati?" Opřela se o rám dveří a čekala, až se oba její rodiče otočí jejím směrem. Měla milující rodiče, kteří by pro ni udělali vše na světě. A ona? Zamčela se před nimi na tisíc klíčů a nyní marně lovila ten první.
,,Ty jsi krásná, Marinette, moc ti to sluší. Myslím, že budete s Černým Kocourem vypadat skvěle." Rozplývala se Sabinne. Dívka začínala rudnout, neměla plán, ale ani tak to podle něj nešlo. Úzkostlivě si začala hrát s prsty, což dělávala i jako malá. Oba rodiče ihned poznali, že není něco v pořádku, poznala jim to na obličeji, taky je měla přečtené.
,,Přišla jsem za vámi s domluvou. Víte, poslední rok pro mě byl příšerný a ani jsem vám neřekla proč. Zasloužíte si o mě vědět všechno. Zasloužíte si vědět, proč mi je poslední měsíce líp a proč trávím tolik času s Černým Kocourem. A přesně o tomhle jsem vám přišla říct, je to debata na dlouhé zimní večery, které nás nyní stejně čekají. Chtěla jsem jen začít dnes před- před tím večírkem." Snažila se pousmát, ale bůhví, zdali se jí to vůbec povedlo, neboť se necítila na žádný výraz radosti ani přinejmenším. Její otec, Tom Dupain k ní beze slov přikročil a objal ji, beze slov a výčitek.
,,Už pár let vám a všem tajím, že jsem- Beruška. A- nemějte strach, bývalo to skvělé, nemohlo se mi nic stát. Před víc jak půl rokem jsem ale přestala a Kocour na to zbyl sám." Snažila se podat lepší výkon než při svém projevu včera v muzeu. A ačkoliv jí to určitě šlo lépe, cítila se hrozně. Jako by všechny opět zklamala. Na chvíli se rozprostřelo ticho.
,,S Kocourem jsme k sobě znovu našli cestu, už ví, kdo jsem doopravdy, ví, proč jsem zmizela a všechno, co bych chtěla říct i vám, jednou. Strašně mě- strašně mě bolí, že jsem vám to nikdy neřekla. Moc se omlouvám." Kdyby na sobě měla více make-upu, nejspíš by se bála brečet, ale to byla asi její nejmenší starost. Sabinne ji přispěchala obejmout.
,,Chtěla jsem vám nyní říct, že bych si přála vyhledat psychologickou pomoc. Museli jste vědět vše okolo, abychom mohli vybrat někoho dobrého. Chci tu zase být pro sebe a ostatní."
Ona chvilka v malé komůrce s péčí vzadu pekárny byla svým způsobem kouzelná. Marinette v duchu děkovala všem za svoji úžasnou rodinu, která se vším souhlasila.