Čas smíření

2. Mezi námi

„Přátelství, to je plachá něžná kráska,

která mává na toho, kdo dává

víc než citů daň..."

„Lenko, tak jsem tě ještě stihnul," vyhrkl Neville, když našel plavovlasou dívku sedět na rameni povalené a vedví rozpolcené sochy. Dívala se na vycházející měsíc a cosi si potichoučku broukala.

„Odešla jsem, ale už jsem zase zpátky," odpověděla mu a zase se zadívala na ono nebeské těleso.

„Myslel jsem, že budeš s taťkou," nadhodil Neville. Nechtěl se nějak vtírat, ale zajímalo ho, proč po tolika měsících strachu a odloučení není s tím jediným příbuzným, který jí zbyl.

„Vzali si ho do parády u Svatého Munga. To uvěznění a domněnka, že už jsem mrtvá, se na něm dost podepsaly. Ale už ví, že žiju. Léčitelka mi řekla, že bude spát celou noc i další den, tak jsem se vrátila sem. Nechtěla jsem být sama a jim bych byla na obtíž," vysvětlila mu Lenka svou situaci a poklepala dlaní na místo vedle sebe, na paži sochy.

„Někdo jako ty nemůže být nikdy nikde navíc," vysoukal ze sebe Neville a trochu rozpačitě si přisedl. Začal horečně přemýšlet, jak nakousnout to, co měl na jazyku už delší dobu.

„Babička je v pořádku?" zeptala se Lenka po chvilce rozpačitého ticha.

„V naprostém," vyhrkl, když mu došlo, na co se ho kamarádka ptá. „Ona je nezničitelná," dodal trochu odlehčeně. Během bitvy o ni měl strach, ale jakmile věděl, že přežila prakticky bez škrábnutí, rychle mu otrnulo. Zvlášť, když ho před profesory a spolužáky láskyplně vyplísnila za jeho odvahu, když se postavil Voldemortovi a do očí mu řekl, jak je jeho snaha ubohá.

„To je moc dobře," usmála se Lenka. „Ale divím se, že tě nechala, aby ses dnes večer od ní vůbec hnul."

„Zabavila ji profesorka Marchbanksová a madam Hoochová. Staré kamarádky si mají hodně co říct a u toho jim svítit nemusím," zachechtal se Neville a Lenka se zvonivě rozesmála. „Líbí se mi, když se směješ," dodal a vzápětí se začervenal.

„Líbí se mi, když se můžu smát," odpověděla mu upřímně. „V posledních měsících jsem neměla moc šancí."

„Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál," přiznal Neville.

„Víc než o ostatní?" podivila se Lenka. „Já se bála o nás všechny. Ale věřila jsem, že jednou zase vyjde slunce."

„Měl jsem plnou hlavu strachopudů," použil Neville její slova.

„Je moc dobře, že už jsou pryč," usmála se Lenka a pohladila ho po tváři. „A co uděláme s tou nevyřčenou věcí mezi námi?" zeptala se věnovala mladému nebelvírovi až nezvykle vážný pohled.

„S jakou věcí?" vyhrkl Neville dokonale zmateně. Nějak nemohl pochopit, že Lenka tak snadno odhalila jeho platonické zamilování a zdráhal se věřit, že by mu mohla náklonnost opětovat.

„No přeci s..." Lenka svou větu nedokončila, protože se za nimi ozval rázný ženský hlas.

„Neville Longbottome, jestli toho anděla vedle sebe okamžitě nepolíbíš, budu muset uznat, že jsem přeci jenom vychovala úplného pitomce!"

„Babičko, já..." začal koktat, ale ani on se nedostal k jádru sdělení.

„Slyšel jsi babičku, tak poslechni," zvedla na něj Lenka obočí a potom spojila jejich rty v naprosto nevinné, školácké puse. Neville ji pevně objal kolem pasu, v tu chvíli zcela zapomněl, že nesedí pod již krásnou hvězdnou oblohou sami.

„Ale zas to, děcka, nepřehánějte, na prabábu jsem ještě moc mladá," narušila svým hudrováním ten úžasně romantický okamžik Augusta. Potom ale mávla rukou, v duchu požehnala tomu, ať se mládí vydovádí, a vydala se zpět za Griseldou a Rolandou, které se snad už přestaly hádat, která z nich u poslední partičky kanasty podváděla.

„To je přátelství, pravé přátelství..."