Apolena Dostrašilová

Narodila jsem se... No, jako ostatně všichni. Ono, co si budeme, žít bez toho, aby se člověk nejdřív narodil, se dost dobře nedá. Potom jsem vyrostla. Pravda, v některých partiích jsem vyrostla víc, než by mi bylo milé, ale co na tom, že? 

Kdy jsem začala psát? V první třídě, protože to po mně tehdy chtěli a dost si na tom trvali. Od té doby trvalo skoro dvacet let, než jsem začala psát, dle svého nafoukaného ega, opravdu pořádně. Někdo by řekl, že mi to dost trvalo, ale když vezmeme v úvahu, že paní učitelka v první třídě tvrdila, že budu vždycky matlák, co se nikdy pořádně psát nenaučí, zas ten čas nebyl tak špatný...

Žiju... No, nečekaně. Kdybych nežila, tak bych ani nepsala. To dá přeci rozum. Kromě velké spousty fanfikcí, na které budu vždy s láskou vzpomínat, mám zatím na kontě několik autorských povídek. Za všechny si dovolím jmenovat příběh Prodavačka snů, který získal druhé místo v literární soutěži magazínu Kultura21 a byl publikovaný na jejich webu. 

Co dělám, když zrovna nepíšu? Dost pravděpodobně se živím. A to ve všech významech toho slova. Tedy buď jsem v práci, nebo vařím, nebo jím. A všechno to dělám s láskou a nadšením. A pokud nepíšu ani se neživím, dost pravděpodobně háčkuji, nebo jsem na procházce. 

Kde mě můžete najít? Někde v přírodě na procházce, nebo v hospodě, kde to pořádně roztáčím. Ehm, jsem výčepní. To jen pro pořádek. 

Moje srdcovky: 

Jídlo: Špenát ve všech jeho myslitelných podobách 
Pití: Zelený čaj, rum (Ale v žádném případě ne dohromady... Buď jedno, nebo druhé!) 
Kytka: Vlčí mák 
Zvíře: všechna kromě koní 
Kniha: Harry Potter 
Seriál: Červený trpaslík 
Film: Bitevní loď 
Divadelní hra: Sluha dvou pánů 
Hudba: Rock 
Věci: Pletené ponožky, měkká deka, můj hrnek s Voldemortem, zápisník s tužkou