Čas smíření

1. Byla jsi tu pro mě, byla jsem tu pro tebe

„Přátelství, to je někdy víc než láska,

je to víra v to, že ruka svírá

pevně jinou dlaň..."

Minerva s tichým klepnutím vešla do nemocničního křídla, které bylo jako první uklizeno a uvedeno do provozuschopného stavu. Byť prakticky celý zbytek hradu stále vypadal jako jedna velká ruina, ošetřovna již byla jako nová. Jen odřeniny na postelích a halda zaprášeného prádla v rohu napovídaly, že všechno není, jak by mělo být.

Na postelích, kterých tu bylo víc než kdy dřív, spaly desítky lidí napříč generacemi. Poppy rozhodla, že tu přenocují všichni, které bude chtít ráno ještě jednou prohlédnout, a samozřejmě každý, kdo utrpěl víc než jen pouhé škrábance. A bylo jen málo těch, kteří se jí dnes odvážili odporovat. Jedna taková však nyní přeci jenom přišla.

„Tak jsi konečně tady?" zašeptala Poppy, aby neprobudila spící pacienty.

„Nejsem tu kvůli sobě," zavrtěla hlavou Minerva.

„Pojď do kanceláře," pokynula jí Poppy a přidržela dveře. Minerva vešla a, aniž by čekala na vyzvání, usadila se na malé pohovce v rohu.

„Měla bych tě prohlédnout," začala Poppy bez obalu.

„Jsem v pořádku," zavrtěla hlavou Minerva. „Nic mi není."

„Ten parchant s tebou praštil o zeď!" zdůraznila Poppy. „Horácia tu mám s několika prasklými žebry."

„Taky je ale o hodně starší než já," uchechtla se Minerva. „Mám jen pár modřin, nic, co by se nezahojilo samo."

„Já snad neznám paličatějšího člověka, než jsi ty," povzdechla si Poppy, zatímco nalévala dvě sklenice skřítčího vína. „Proč jsi tedy přišla?"

„Kvůli tobě," odpověděla Minerva a zadívala se druhé ženě do očí, zatímco si od ní brala skleničku. „Celý den jsi byla v jednom kole, ani na moment sis nevydechla. A ani na chvilku jsi nedala najevo, co všechno se v tobě odehrává. Vím, jak trpíš, když někomu nedokážeš pomoci. A dneska bylo takových mnoho..."

„Minervo, mluvíš o mně, ale co ty? Zemřel ti nejeden student, dokonce z tvé koleje. A nebyli to jen bývalí studenti, ale i ti současní. Mně už pár pacientů za mou kariéru zemřelo, ale tobě studenti v dětském věku neumírali..." Poppyin hlas se zadrhl. Minerva otevřela čerstvou ránu a, ač se lékouzelnice snažila sebevíc, slzy se draly ven.

„Byla jsi tu pro mě celý ten rok, chodila jsem si za tebou pro objetí a útěchu, teď jsem tu já pro tebe," hlesla Minerva, upila ze své sklenice a odložila ji na stolek. „A jestli ti to nějak uleví, klidně mi můžeš zacelit ty škrábance," dodala a snažila se o zasmání. Poppy ji pevně chytila za ruku.

„Upnula jsem se na práci, ale nebýt tebe, těžko bych to zvládala. Když sis přišla pro podporu, dala jsem ti ji, ale ty jsi mi ji poskytovala také. Už jenom tím, že ses za hodinu či dvě zvedla a s hlavou vztyčenou jsi šla čelit dalším dnům. Brala jsem si z tebe a tvé síly příklad," vysvětlila Poppy a vtáhla svou dlouholetou kamarádku do objetí.

„Je to za námi, Poppy," hlesla Minerva a dovolila slzám, aby se jí začaly koulet po tvářích a postupně smáčely Poppyino rameno. „Už je to všechno pryč. Teď už se s tím musíme jenom smířit."

„Já vím a děkuji," odpověděla Poppy, rovněž plačící.

„Já děkuji," přisvědčila jí Minerva.

Po chvíli se od sebe odtáhly, zůstaly však opřené jedna o druhou rameny a každá se chopila své skleničky. Nepřipíjely ale na zdraví. Dokonce ani na přátelství. V tu chvíli připíjely na život.

„To je přátelství, pravé přátelství..."

Vítám vás u nové povídky, pro jednou zase na víc kapitol, proto i když vzniká v rámci podzimní výzvy, bude vycházet takto samostatně. Snad bude Merlin stát při mně, abych ji do 25. 11. stihla dopsat celou. Věřte, budu se o to snažit.

První kapitolu věnuji své betě a múze BellaLEtranger, protože bez její pomoci bych nevydala zhola nic. A její přátelství je pro mě to všechno, o čem Petr Rezek zpívá.

Jo, a nezapomeňte si všichni připomenout písničku, na jejíž motivy tahle povídka vzniká. Vsadila bych se, že minimálně z rádia byste ji mohli znát.