Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

40

,,Čekala jsem na to, sakra! Charlesi, nechal jsi mě v tom naprosto samotnou! Nevěděla jsem, co s tím udělat! Ani teď nevím." Rozhodila jsem frustrovaně rukama.

,,Já vím, já vím, moc mě to mrzí. Udělal jsem hloupost, Rio, já vím. Ale už tě v tom nenechám samotnou, vyřešíme to společně."

,,Na to už je pozdě, Charlesi," vyšlo ze mě se zlomeným hlasem, s očima zalitýma slzami. Všechna frustrace, vztek, který ve mně byli, najednou odešli. Protože jsem věděla, že to, co budu muset udělat, bude mnohem horší, než to, co mi slíbil Stayer.

Překročil vzduchoprázdno, která nás od sebe dělilo a položil mi opět ruce na mé tváře. Byl ke mně tak blízko, jeho dech mě lechtal na rtech. Nerozuměl mým slovům, ani nemohl.

,,Co to plácáš, mia cara? Na co je pozdě?" Hledět do jeho nechápavých zelených očí pro mě bylo příliš, jeho blízkost na mě bylo moc, raději jsem odvrátila zrak a přála si, aby to šlo vyřešit jinak. On mě, ale přiměl, abych se mu podívala opět do očí, jemně mi přejel prsty na čelist, kterou mě přinutil, abych na něj pohlédla zase.

,,Scarlet je na mě naštvaná, hora lidí se na mě sesypala, můj šéf v práci..." hlas se mi ztratil, ,,chtěl ať se rozhodnu. A to mezi tebou a prací."

Hleděl do mých očí, jako by v nich chtěl vyčíst mé rozhodnutí. Slzy na mých tvářích byly nejspíš dostačujícím důkazem. Bříškem palce mi utřel slzu klouzající mi po tváři. Zavřela jsem oči, jelikož mě neskutečně zraňovalo vidět, jak se jeho výraz mění. Jak pomalu začíná rozumět tomu, co jsem učinila, jak nakrčil obočí, jak se v jeho očích mihlo tolik smutku.

,,Prosím, řekni mi, že - " jeho tón hlasu byl hrubší, než obvykle, ,,že sis nevybrala svoji kariéru."

Znal mě, věděl sám až moc dobře, co jsem si vybrala. Otevřela jsem své oči zalité slzami. ,,Moc mě to mrzí."

Jeho dlaně zmizely z mých tvářích, veškeré teplo a pocit domova zmizel s ním. Tentokrát mě nezachrání před ničím. Nezachrání mě jako princ na bílém koni před mými rozhodnutími, na to byl i on krátký.

Chtěla jsem, aby o mě bojoval, aby neztrácel naději. Přála jsem si, aby se se mnou začal hádat, aby ze mě dostal slova, která jsem neuměla vyslovit.

,,Jak -, proč?" zeptal se nevěřícně. ,,Po tom všem..."

,,Neměla jsem na výběr, Charlesi," zašeptala jsem.

,,Tys neměla? Ani jsi nepřemýšlela nad tím, že by sis vybrala mě?" Zakýval hlavou a zkřížil ruce na hrudi. Vzal si mé slova špatně, takhle jsem to nemyslela.

,,Ne, ne, nic takového, já nevěděla, co dělat. Všechno se seběhlo tak rychle a najednou, najednou bylo po všem." Lepší slova z mých úst nevyšla, přestože jsem měla v úmyslu říct: Nicholas na mě tlačil, buď bych ztratila věc, kterou bych milovala, nebo tebe, člověka, který pro mě znamená všechno.

Na sucho se zasmál, což pro mě bylo znepokojivé. ,,Po tom všem, co jsme spolu zažili. Po tak dlouhé době. A ty sis vybrala svoji kariéru."

,,Děláš jako kdyby sis ji sám nevybral," vyletěla mi ze rtů první myšlenka, která mě napadla.

,,Tohle je naprosto něco jiného, Rio." Zamračil se na mě.

,,Myslíš? Mně se to zdá stejné. Kdybys měl opustit Ferrari jen kvůli toho, abys byl se mnou, nikdy bys něco takového neudělal," obořila jsem se na něj s vyčítavým tónem.

Na pár vteřin na mě pouze hleděl, zarytě mlčel a vypadal na to, že mě chce zabít pohledem. Měla jsem pravdu a on to až moc dobře věděl. Neměl žádný argument, kterým by mé tvrzení vyvrátil.