Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

23

,,I've never felt so alone
I've never felt so low"
-Never Felt So Alone, Labrinth

[- - - - - - - - - -]

A najednou stál přede mnou v celé svojí dokonalé kráse. Bylo zvláštní, jak moc se na něm nic nezměnilo, i když to vlastně nebyla vůbec pravda. Několik ze zpocených hnědých vlasů se mu přichytilo na čele, po tak horkém dnu jsem se tomu vůbec nedivila. Na své hlavě nesl pyšně kšilt týmu, pro který je největší naděje na výhru titulu. Všichni v Maranellu si mysleli, že člověk, který zamrzl na místě, že to je ten člověk, který bude budoucí mistr světa. Já si myslela, že mu to všechno stouplo do hlavy. Shlížel na mě jako na něco, co pro něj nemá žádný význam.

Přejel očima po mé tváři, po mém těle celém těle. Mé tělo se chtělo ošít pod tím tlakem, kterým na mě hleděl, já mu ale nedovolila, aby se to tak stalo. Zaťala jsem čelist a vystrčila bradu. Udělala jsem to samé, co udělal on mně, taky jsem si ho prohlédla.

Na své tváři si nechával narůst mírné strniště a svýma zelenýma očima se do těch mých přímo zabodával. Jeho nový červený oblek mu dodával něco, co by mě normálně dostalo do kolen. Obepínal mu hruď a pasoval mu přesně tak, jako by mu tohle všechno bylo předurčeno. Připadal mi o něco více vyspělejší, než v doby, kdy jsme se viděli naposledy. Něco v jeho tváři bylo jiné, i když vypadal naprosto stejně.

,,Těší mě," vyřkla jsem prostě, bez žádné známky emoce, bez jakékoliv přívětivosti a úsměvu. V mé krvi to náhle začalo bublat. Díval se na mě s opovržením, jako by to, že byl jezdcem Ferrari bylo něco z čeho bych si měla sednout na zadek, nebo se mu rovnou klanět.

Mé srdce nevynechalo úder, žaludek neudělal žádný kotrmelec, které jsem tolik očekávala. Čelit mu bylo snažší s dávkou rozhořčení a adrenalinu, která mi kolovala v krvi.

,,Nápodobně." Ale jeho hlas tak vůbec nezněl. Díval se na mě s jistou lhostejností, která se mu odrazovala v tváři. Ze zadní kapsy jsem vytáhla svůj mobil a začala nahrávat náš rozhovor. Na to jsem ho nejdřív upozornila, on na to jen přikývl.

Falešně jsem se na něj usmála a začala s první otázkou: ,,Co říkáte na svůj nový tým? Vypadá to, že jste zatím ve své nové stáji spokojený, pane Leclercu."

Vyděla jsem, jak sebou mírně cuknul, jak se jeho obočí sevřelo o něco víc, když jsem mu vykala. Ale ani mně to nešlo přes rty, chyběla jen troška a bylo by z pana Leclerca, Charlesi. V mé hlavě se rozeznívala jeho slova, ty poslední slova, která ke mně vyslovil. Srdce se mi sevřelo z toho, jak moc se toho od té doby změnilo.

Protože ten člověk, který přede mnou stál, nebyl Charles, kterého jsem znala.

Na náš rozhovor jsem měla okolo čtyř minut. Čtyř prokletých minut, které budu muset strávit mluvení s člověkem, který ve mně vzbuzoval jistý odpor.

,,Zajímavá otázka, vážená paní reportérko, zatím jsem velice, ale velice spokojen. Tým lidí okolo mě je pro mě sice nový, ale doufám, že v brzké době budeme bojovat o možné vítězství a pódia." První část odpovědi byl jeho hlas protkán ironií, na jeho tváři se objevoval samolibý úsměv, jenž jsem mu chtěla hned smazat z té jeho dokonalé tváře.

,,V dnešních obou trénincích jste si nevedl vůbec špatně. První místo z prvního a druhé z druhého je výborný výsledek. Vaše závodní tempo je zde v Bahrajnu přímo výtečné, myslíte si, že byste mohli porazit Mercedesy, kteří v Austrálii tolik dominovali?"

,,To bohužel nemůžu určit, v závodě bude důležitých hned několik dalších faktorů, které určí vítěze." Viděla jsem na něm, že to nebylo to poslední, co chtěl říct, a proto jsem zůstala z ticha. ,,A moc mě těší, že tě tolik zajímám a že ze mě neumíš spustit oči, Rio."