Hráč z obrazovky

9 - Kanadský omyl

Rutič se pousměje. „Hlavně nám drž palce."

Povzdechnu si a stočím pohled zpět na obrazovku. Skóre je 1:1 a nevypadá to, že by se toho událo ještě moc navíc. Oba týmy hrají opatrně, nechtějí si na začátek mistrovství zapsat hned prohru.

Mobil vypnu až tehdy, když dorazíme na stadion, kde se právě odehrává zápas Finska s Běloruskem. Za tlumených zvuků z ledové plochy a hlediště se náš tým začíná připravovat, hráči se rozcvičují, trenéři ladí poslední drobnosti taktiky a kustodi chystají výstroje a brousí brusle. Spokojeně procházím chodbami v útrobách. Všechno se zdá být nachystáno tak, jak má, v mém seznamu není nic, co bych si neodškrtla.

Finové vyhrají, byť Bělorusové ještě pár minut před koncem srovnali na 2:2. Když kolem nás procházejí do své kabiny, obklopí nás obláček pachu potu a Alpy. Finsky sice nerozumím, ale je jasné, že jejich slova musí znamenat úlevu a radost z prvních bodů.

Kluci se rozcvičí, obléknou se do výstroje a vyrazí na rozbruslení. Stojím za plexisklem a pozoruju je, zatímco na druhou stranu hřiště vyjíždí Kanada.

„Těšíš se?"

Trhnu sebou a spatřím Simona, jak na mě s úsměvem hledí.

„Tohle mi nedělej," zamumlám a zakroutím hlavou.

„Promiň," omluví se, „ale měla by ses připravit. Stejně nečekaný jako tohle budou i naše góly."

Odfrknu si. „To sotva. Vyhrajeme," odvětím s úšklebkem na rtech.

„A co když nevyhrajete?"

Zarazím se. V jeho hlase cítím podtón úlisnosti.

„Tak nebudeme mít body a vy jo," pokrčím rameny a zaměřím se znovu na naše kluky.

„Co kdybychom si to nějak ozvláštnili?" navrhne Simon a položí mi ruku na rameno. „Když vyhrajeme, tak-"

„Tak budete mít body a my ne," odseknu a odstrčím jeho ruku ze svého ramene.

Simon pochopí, že se rozhodně o nic vsázet nechci, a tak se beze slova vytratí zpět do kabiny. Nechápu, co se to v něm najednou vzalo, pozoruju ho, dokud nezmizí v chodbě za rohem. Když se otočím zpět k ledové ploše, spatřím Rutiče, jak na mě kouká.

Možná jsem si měla rozmyslet, co říkám ohledně výhry našich kluků. Už v šesté minutě dostaneme gól a nevypadá to, že bychom se zápasem ještě vůbec něco zmohli. Trochu naděje vykřesá Radil, který sníží na 1:2, jenže o dvě minuty později je to zase o dva góly. Nakonec prohrajeme 1:4, aniž by nám Kanada vůbec dala šanci na odvolání brankáře.

„Škoda, že jsme se nevsadili," prohlásí Simon, který celou dobu stojí vedle mě. Oba máme hokej jako na dlani, stojíme mezi střídačkami a bedlivě pozorujeme naše hráče.

„To je jedině dobře," odseknu a chci odejít, jenže mě Simon chytí za ruku.

„Nevím, co sis představovala, ale chtěl jsem ti navrhnout, že kdo prohraje, platí tomu druhýmu večeři," ztiší hlas.

S těmito slovy odejde a mě tam nechá stát samotnou s výčitkami svědomí. Vážně se mi zdálo, že podle jeho tónu myslí na něco úplně jiného. Už asi začínám blouznit. Rutič měl pravdu, vážně potřebuju nějaké rozptýlení, a to jsme tu teprve pár dní.

„Rozi?"

Otočím se a spatřím Pavla. Tým už odešel do kabiny a my dva tu zůstali jediní.

„Příště to bude lepší," stočím téma na zápas, ale on se nenechá odradit.

„Vypadáš smutně. Stalo se něco?"

Zavrtím hlavou. „To je z toho zápasu," zalžu, „mohli jsme vyhrát, kdyby-"

„Rozi, k ničemu nás nepustili a my taky nehráli zrovna dvakrát dobře," přeruší mě, „viděl jsem tě, že se tu s někým bavíš. Kdo to byl?"

„Nikdo. A vůbec, neříkal jsi, že už se o mě nemusíš starat?" odvětím nepříjemně.

„Nebudu se o tebe starat, když se budeš chovat normálně, ale když vidím, že tě něco trápí, tak chci vědět, co se děje."

Ta slova mi vhrkla slzy do očí. Přesně v těchto chvílích jsem ráda, že ho mám.

„Prostě řekněme, že jsem se ztrapnila před někým, s kým jsem doufala, že budu vycházet dobře," špitnu a stočím pohled k ledu. „Řeknu ti to jindy, běž do kabiny. I když jsi nechytal, trenér tě tam bude na pozápasovou poradu chtít."

Pavel chvíli přemýšlí, než přikývne a než odejde, pohladí mě po rameni. Přesně tam, kde mě držel Simon. S povzdechem se otočím k ledové ploše. Doufám, že zítřek bude lepší den, ve všech ohledech.