One Piece ▬ ᵒⁿᵉˢʰᵒᵗʸ 💀

💀 zbytečný 💀

► sanji, luffy
► deprese, sebelítost, sebepodceňování, pochybnosti, strach, beznaděj, přátelství a láska vyléčí každé zlomené srdíčko
► pro ty, kteří viděli jen hraný seriál nebo méně než cca 800 epizod anime: oneshot obsahuje nepatrný spoiler

💀💀💀

Bylo to jako nutkání. Neutichající potřeba udělat něco... něco. Sanji opřel čelo do dlaně, přes zábradlí lodi sledoval vlny narážející do přídě a... a co? Cítil se roztříštěný. Nedopalek mezi rty se nepovšimnutý zmenšoval, sžírán ohněm, dokud ho muž s povzdechem neuvolnil. Zhasnul dřív, než ho nenasytně spolklo moře.

Byl nemocný. Musel být. Něco v jeho hlavě nebylo v pořádku. Nebo to byla vina, která se ho odmítala pustit, přestože Luffyho odpuštění bylo samozřejmější než to, že ráno vyjde slunce? Bylo mu zle. Stres ovládal jeho tělo, a to každým dnem víc a víc těžklo – některá rána se zdála být nekonečná a Sanji jen ležel, zíral do stropu a přemýšlel, jestli má cenu vstávat.

Jsi lodní kuchař, pomyslel si pokaždé, když to začal vzdávat. Luffy nesní nic, co neuvaříš ty. Bolelo to. Každá vzpomínka, pořád čerstvá jako otevřená rána. Sanji už nemohl. Jsem v pořádku, Choppere, opakoval pokaždé, když se jejich doktor pokoušel diagnostikovat neznámou nemoc, která Sanjiho sužovala.

Deprese, slyšel tiše vyřknout Robin před několika dny. Nebyla tam s nimi, nejspíš jen z Namina vyprávění tušila, co se tam stalo. Někdy měl pocit, že jim všem viděla na dno duše. Byla to moudrá žena. Moudrá a krásná.

Sanji zavřel oči, nadechl se mořského vzduchu. V hlavě tepala šílená bolest. Nedokázal se jí zbavit – šla ruku v ruce s dotěrnými myšlenkami, se vzpomínkami, s tou – příšernou – potřebou. Vjel si dlaní do vlasů, silně zatahal. Křičel by, kdyby – kdyby co? Vlny byly silné, spolkly by jeho křik jako všechno, co se jim dostane do cesty. Mohl by? Chtěl by.

Narovnal záda, zhluboka nasál slanost do plic. Tohle jsi chtěl. Proč nejsi šťastný? Zapálil si novou cigaretu. Neuklidňovala, už ne. Jen zbytečný zlozvyk. Zbytečný. Takový si připadal. Nikam nepatřil. Jak by mohl? Zradil svou rodinu. Zradil svou posádku.

Jsi lodní kuchař, pomyslel si opět. Dělej, co máš. Kuchyň jistě pořád zela prázdnotou. Samozřejmě, všichni ještě spali. Možná Zoro byl vzhůru, podřimoval ve strážném koši, zbraně pečlivě uložené po svém boku. Vlastně mohl jejich šermíře jedině obdivovat. Závidět mu jeho sílu, jeho bezmeznou oddanost kapitánovi. Oddanost. Hořce se uchechtl. Tohle slovo mohl ze svého slovníku vesele vyškrtnout. Nepatřilo k němu stejně jako on nepatřil na tuhle loď.

„To je nám ale krásné ráno."

Sanji málem spolkl cigaretu, jak úlekem lapnul po dechu. Robin seděla u stolu, elegantně noha přes nohu, míchala si kávu a s mírným úsměvem ho propalovala pohledem. Ah, Robinko, krásné ráno i tobě, dala by sis zákusek? Nebo čokoládu? Čaj? Pro tebe cokoli, Robinko! Chtěl toho udělat mnoho. Chtěl udělat všechno. Neměl právo, víc ne. Nahlas řekl: „Dobré ráno i tobě... Robin."

Opravdu zaváhal? Byl k smíchu. Přesunul se k lednici, vytáhl nachystaného tuňáka – rybí pomazánka s jogurtem a čerstvě nakrájenou zeleninou se perfektně hodila ke zdravé snídani. Pracoval v tichosti. Klapání nože o pracovní desku občasně doprovázelo tiché cinknutí lžičky o porcelán či téměř neslyšné usrknutí kávy nebo zašustění novin.

Bylo to nezvyklé, nikoliv však nepříjemné. No, možná trochu. Vnímal na sobě pozornost, kterou mu Robin věnovala, aniž by se na něj musela podívat. Jako by celým svým bytím nasávala atmosféru v místnosti, jeho náladu, citové rozpoložení...