Ztracená minulost

Kapitola 18

Ráno ji probudilo zvláštní šimrání na krku. Pomalu otevřela oči a musela si přivyknout na světlo, které prosvítalo skrz závěsy, do pokoje. Když po chvilce uviděla původce, svého probuzení musela se pousmát. Přímo před sebou viděla svého Vlčka, jeho černé vlasy, směřovali snad do všech stran. Potichu si pochrupoval a jeho uvolněný výraz ve tváři, napovídal, že ještě tvrdě spí. Jessie, pomalinku jedním prstem, přejela po jeho dolním rtu, pak pokračovala přes jeho krk, až k jeho vypracované hrudi. Byla tak zaujatá tím, co dělala, že si ani nevšimla, že díky její průzkumné misi, se Vlček vzbudil.

Alex se z láskou díval na svou Květinku a nemohl uvěřit, že se mu povedlo, si jí získat. Tiše si ji prohlížel a čekal, co bude dál. Jessie se podívala vzhůru a viděla, již Alexovi zelené oči, jak se na ni dívají. Alex ji jemně pohladil po tváři a něžně políbil ji do vlasů.

„Dobré ránko Květinko, vyspinkala si se dobře?" Zeptal se jí, takovým hrubším chraplavým hlasem. Z toho hlasu se jí rozechvělo celé tělo.

„Dobré ráno i tobě Vlčku. Můžu čestně prohlásit, že tak krásně, jsem se snad ještě nevyspala." Odpověděla mu s růžovými tvářemi a víc se k němu přitulila.

„Květinko, dnes musíme jít pro tvé věci. Takže za chvilku budeme muset vstávat." Řekl s tak zklamaným hlasem, nechtělo se mu z postele. Byl rád za blízkost své vyvolené. Nechtěl se o ní s nikým dělit, ani z rodiči, ale neměl na výběr, museli z postele ven.

„Vlčku, ještě chvilku, prosííím. Mě je tady s tebou moc dobře, jenom chvilku." Zaškemrala Jessie se smutným pohledem a Alex povolil. Ještě chvíli spolu leželi a užívali si přítomnost toho druhého. Venku bylo krásně, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a na dveře někdo zaťukal.

„Alexi, Jessie, jste vzhůru? Je potřeba vstávat, snídaně je na stole, čekám vás." Řekla Vlčkova mamka a odešla do kuchyně, kde čekala, až se mladý pár, skutálí dolů. Alex nespokojeně zamručel a pohladil svou Květinku po zádech.

„Květinko, už musíme jít." Usmál se na ni a pomalu se zvedal z vyhřáté postýlky.

Jessie rychle zavřela oči, jakmile viděla, že peřina pomalu sklouzává z Vlčkova těla. Otevřela je, až ve chvíli, když ji Alex řekl, že se oblékl.

Připadala mu tak roztomilá, když se styděla. Pokaždé ji zrůžověli tváře.

Když vylezla z postele zamířila za Alexem do koupelny. Tam společně spáchali ranní hygienu a pak šli spolu, ruku v ruce do kuchyně, kde na ně čekala snídaně.

„No to vám to trvalo děti. Už jsem myslela, že na vás půjdu se studenou vodou." Zasmála se Alexova máma a pokynula jim, aby se najedli.

„Dobré ráno, mami." Pozdravil mámu a líbl ji na tvář.

Jessie mezitím přistoupila blíž ke stolu.

„Dobré ráno, Karo. Děkuju za snídani, ale nemusela jsi si dělat starosti." Řekla nesměle Jessie a pustila se i s Alexem do jídla.

„To není starost, ale radost. Když budeš něco potřebovat, tak mi řekni, dobře?" Řekla s úsměvem na tváři k Jessie a pak se šla chystat do práce. Právě když skončili se svou snídaní, přišla se rozloučit Kara, že odchází. Oba ji popřáli hezký den a taky se vybrali na cestu do bytu k Jessie. Seděli spolu v autě, z rádia hráli písničky a Jessie si zpívala. Alexovi se líbilo, že jeho Květinka je dobře naladěná. Pohladil ji po stehně a ruku tam chvíli nechal. Asi za dvacet minut, už vystupovali z auta a vcházeli do jejího bytu. Alex se rozhlížel a nemohl uvěřit tomu, že někdo může bydlet, v tak malém bytě.

Mezitím si Jessie v pokoji balila věci do cestovní tašky a vzala si sebou i učení. Když byla hotová, přišla za Alexem do kuchyně.

„Vlčku, už mám hotovo, můžeme jít." Řekla s úsměvem a Alex se na ni usmál taky.

„Květinko, já nemůžu uvěřit, jak můžeš bydlet v takové, ani nevím, jak to nazvat, maringotce?" Řekl nevěřícně a hned si všiml, jak se Jessie zarazila. „Já to nemyslím ve zlém Květinko." Řekl omluvně. „Jen na mě je to moc malé." Jessie se jen usmála a pohladila ho po ruce.

„Vlčku, mě to stačí. Nikdy jsem nebydlela sama a tady, jsem se prvně cítila svobodná. Je to můj byteček, moje malé království a jsem tady ráda. Dokážeš to pochopit?" Alex se na svou Květinku chápavě podíval, přitáhl si jí do objetí a dal jí polibek do vlasů.

„Květinko promiň, já nechtěl jsem, aby to vyznělo špatně. A ano dokážu to pochopit." Ještě ji naposled objal, pak vzal její cestovní tašku a razily si to zase zpět do Alexova domova. Zhruba po dvaceti minutách a asi osmi písničkách, dorazili domů.

Jessie si vybalila věci v Alexově pokoji, kde ji udělal místo na oblečení a netušila, co dál. Tak se rozhodla, že svého Vlčka ještě vyzpovídá.

Alex ležel na posteli a poklepal po ní, aby si šla k němu lehnout.

Jessie se přitulila k Vlčkovi, zhluboka se nadechla a podívala se mu do očí.

„Alexi, jak bude probíhat, ta proměna?" Zeptala se na to, co ji trápilo a zároveň i děsilo.

Alex viděl strach v jejich očích, z položené otázky a víc si ji k sobě přitiskl.

„Budou dvě. První, ta snazší je, když začneš slyšet, svou vlčici. Tomu se říká psychické spojení, nebo splynutí duší. Ta druhá,..... no nebudu ti lhát. Napoprvé, to není nic příjemné. Tvoje tělo, se bude muset přizpůsobit, tělu vlka. To znamená, že to nebude zrovna bezbolestné, ale není to nic, co bys nezvládla." Bylo na ní vidět, že se lekla. Ten strach z ní byl cítit, na hony daleko.

„Alexi, opravdu si myslíš, že to zvládnu? Protože, já si tím jistá nejsem." Alex se jí zahleděl do očí, jemně ji pohladil prsty po tváři a spojil jejich rty v jednoduchý polibek. Toužil po Jessie tak moc, ale nechtěl na ni tlačit. Věděl, že je nezkušená a že všechno, co teď s ním prožívá, je pro ní nové. Pozastavil se sám nad sebou a nad tím, že poslední dobou přemýšlí úplně jinak. Uvědomil si, že ho Jessie změnila. Ta láska, co k ní cítil, to bylo to, co ho tak moc změnilo. Před tím nebyl k žádné holce, tak ohleduplný.

„Věř mi Květinko, zvládneš to a já ti budu stále po boku. Budu tě držet za ruku, když budeš chtít i když chtít nebudeš. Jsem tu s tebou a navždy budu." Ty slova, co právě řekl, jí zahřáli u srdíčka. Cítila, že v tom není sama, tak jak jí slíbil. Byla šťastná a v tu chvíli, se mu podívala na rty. Chtěla by je znovu ochutnat a taky oplatit Vlčkovi jeho polibek, ale styděla se.

Pohlédla mu do očí, srdce jí neskutečně bušilo. Ten pocit vzrušení, co v ní vřel. A ta touha, co cítila. Všechny ty emoce, co se v ní hromadili, ji nakonec přemohli. A na malou chvilku, překonala svou stydlivost a přitiskla své rty, na ty jeho. Trvalo to jen malou chviličku, ale ze svého jednání, byla tak rozrušená, že si hlavu schovala, do Alexovi hrudi. V tu chvíli, si byla naprosto jistá tím, že je rudá pravděpodobně, až na zadku.

Vlček byl překvapen a moc potěšen, že překonala svou stydlivost, pevněji objal a do ouška ji zašeptal.

„Květinko, za to, že máš chuť mě políbit, se stydět nemusíš. Přede mnou, se za nic stydět nemusíš. Všechno, co cítíš je úplně normální. Věř mi, že časem, ti to přijde, úplně přirozené." Jak to dopověděl, uložila se mu na hrudi a snažila se uklidnit své srdíčko, které dnes asi překonalo rekord v bití.