Kapitola 7

508 25 0
                                    

Bylo jenom úterý a on byl už na konci svých sil. Jejich trenér se asi zbláznil, jinak si neuměl vysvětlit, proč by je chtěl zničit. Skoro po čtyřech se plazil do šatny a byl rád za to, že v tom nebyl sám. Plazily se všichni dokonce i Chris, ten který ještě včera sršel energií. Kde se mu ta energie ze včerejška asi ztratila? Ryan taky skučel jak malá holka a on se mu vůbec nedivil. Sám se jen silou vůle držel na nohou.

„Hej Chrisi nějaký si zmožený, vypadáš jako by si chodit neuměl." Smál se Ryan a některý kluci se smáli s ním. Aspoň nálada, že jim zůstala.

„To víš, včera jsem měl dlouhou a náročnou noc, tak se to muselo někde ukázat. I moje krásné háro je ve špatném stavu. Kluci uhněte, je to urgentní musím do sprchy!!! Musím to dát nějak dohromady nebo když mě uvidí takhle holky, tak za doprovodu hrozného ječení utečou!!!" Zapištěl to jak malá holka a pak se se smíchem rozplácl na zemi. To se už řehtali všichni.

Po sprše už neměl na nic náladu. Pořád myslel na Jessie, na jeho Lunu. Nevěděl co se to děje a to ho ubíjelo. Byl unavený a už chtěl jet jen domů. Doufal, že táta už přijel. Zívajíc se zeptal Ryana jak to vidí, jestli bude chtít hodit domů nebo zůstane. Ten mu řekl, že jede s ním, jinak by tam prý zemřel na vyčerpání. Poprosil ho, aby na něj počkal a Alex mu jen řekl, ať si pospíší. Doufal, že při čekání na něj v autě neusne. Když už držel kliku od dveří, tak ostatním jen mávl rukou na pozdrav a odešel. Dnes měli dost náročný trénink a on vážně žasnul nad tím, že ho ruce a nohy ještě poslouchají. Kráčel přes parkoviště ke svému autu a v ruce nesl ještě svou sportovní tašku. Hned jak otevřel auto hodil ji na zadní sedadlo, aby ji pak nezapomněl vzít. On si sedl na místo řidiče a pustil si nahlas písničky, aby ho trochu probrali.

Nakonec v autě neusnul. Ryan přišel asi za dvacet minut, ale překvapivě potichu. Taky byl utahaný, bylo to na něm vidět. Cesta proběhla v tichosti, ani jednomu z nich se nic nechtělo. Svého nejlepšího kámoše vyhodil u jeho domova a on jel taky do toho svého. Pár minut ještě trvalo, než zaparkoval u svého domu. Z auta vybral svou sportovní tašku a kráčel ke dveřím. V domě bylo zhasnuto, tak jeho mamka už určitě spala a táta doma ještě nebyl. Neměl tam ani auto, ani boty, tak snad přijde zítra. Tašku s věcmi hodil do koupelny k pračce a pomalu se rozešel do kuchyně. Tam už na stole na něj čekala připravená večeře. Zlatá to mamka, pomyslel si a sednul si ke stolu. Po přitom jak jedl, si ještě povídal s Nerem. V poslední době byl nějaký ukecaný. Alex nemusel být Einstein, aby pochopil, že Nero měl strach o svojí družku. Byl nervózní z celé té situace a potřeboval si tu nervozitu nějak vybít. No a první na ráně byl on. Chápal ho, taky byl nesvůj z toho samého. Ani jeden z nich netušil co se bude dít dál, ale oba se snažili zachovat si chladnou hlavu. Když dojedl tak dal talíř do dřezu a s námahou vystoupal schody do svého pokoje. Pomalu se svlékal a přibližoval se ke své úžasné postýlce. No na chvíli se ještě zastavil a zahleděl se přes své okno. Bydleli na okraji lesa, který jim celý patřil, teda jejich smečce, byl nádherný. Dost často se jim tam potulovali lidi. Museli být opatrní, když po lese běhali ve vlčí podobě, ale jinak se jim tam žilo úžasně. Už se těšil jak v tom lese bude běhat s Jessie. Chtěl by ji ukázat mýtinu, přes kterou protéká malý potůček. Je tam nádherně, určitě by se jí tam líbilo. Byl strašně zvědavý, jak bude vypadat její vlčice. Určitě bude nádherná a úžasná jako jeho Květinka. Pomalu se odebral do postele, už nedokázal udržet otevřené oči. Ještě popřál Nerovi hezkou noc a jen co dopadl na postel v tu ránu usnul.

Ztracená minulostWhere stories live. Discover now