Princ a hvězda

- 15. -

Probuzení do nového dne s sebou neslo to děsivé uvědomění, že někdy v noci usnul. Rty přilepené k sobě mu napověděly, že si těch karamelek dal víc než dost, a bolavé zuby mu daly za pravdu. Ach, co by teď dal za džbán vody a kus šťavnatého masa? Nemůže zůstat na sladkém!

Trhnutím se dostal do sedu. Prsty si vjel do mastných vlasů. Chtěl je pročísnout, ovšem někde v polovině zjistil, že stužka, jež vlasy ještě včera večer držela ve vcelku úhledném účesu, zmizela. S povzdechem přehodil vlasy z ramen na záda a opřel se dlaněmi za sebou, jen aby v další moment mohl zaklonit hlavu a frustrovaně si zamručet pod nosem.

Takže se mu to nezdálo. Nic z toho. Jejich cesta do města se protáhla. Jeho zavřeli, hvězdu někam odvedli, ale Orion je volný a může se pohybovat, kde chce. Jen nesmí odnést Evajeana pryč. Vypadá to, že s těmi ožraly uzavřel jakousi dohodu.

Myšlenky na hvězdu ho probraly. Rychle se rozhlédl kolem sebe, zda ji nespatří. V takovém šeru by to neměl být problém, Orion září jasně jako slunce.

Kupodivu ho však nenašel očima, ani po citu. Levá dlaň ležela na něčem hebkém. Když si to uvědomil a podíval se přes rameno, trhl sebou podruhé. Orion tu leží s ním, obě ruce natažené k němu, jako by se ho předtím držel. To, co nahmatal, byla látka rukávu.

Mohl ho nechat spát. A možná by se spokojil s tím, že si počká, až se probudí sám od sebe, kdyby nelačnil po odpovědích. Proto nejprve dloubl do jeho ruky, pak do paže, pak ho cvrnkl do nosu. Dosáhl toho, že se po něm hvězda ohnala. Poté otevřela nejprve jedno oko, jímž si prince prohlédla.

„Snídaně bude za světla,“ informoval prince.

„Proč jsi tady? Zavřeli tě?“ zajímal se Evajean.

Mohl se zeptat na cokoli jiného. Ale teď jeho mozková buňka pracovala v úsporném režimu na minimální výkon, nejdelší výdrž. Kdyby měl místo mozku křečka v kolečku, ten křeček by se právě nacpával k prasknutí.

Orion se pomalu zvedl do sedu. Promnul si oči, protáhl si paže. Pak poskládal nohy před sebe, objal si je a o kolena si opřel bradu.

„Probleskl jsem se sem.“

„Ale se mnou ven problesknout nemůžeš.“

„Nemohu,“ přitakal. „Je brzy, ještě se ani netřpytím. Podívej!“

Evajean od sebe odstrčil přítelovu paži, jíž mu hvězda mávala před nosem. Sevřel hvězdino zápěstí a přitáhl si ho k sobě.

„Proč ne? Jsme přátelé, že? Proč mi nechceš pomoct?“

„Hej, to bolí,“ řekl Orion klidným hlasem.

Princ se nenechal tak snadno odradit. Na vězně bolest funguje, jinak by mučení dávno zakázali. Proto zápěstí stiskl silněji.

„Nejsme?“ zvýšil hlas.

Doufal, že to Oriona zlomí. Hvězdy nejsou na bolest zvyklé. Ale tahle má tvrdší skořápku. Namísto toho, aby vyzvonila všechno, co ví, a princi pomohla, nechala rukáv šatu vzplát. Princ sebou škubnul zpátky.

„Orione, sakra!“ zakřičel princ zoufale. „Uvědomuješ si vůbec, v jaké jsme situaci? Jdou po království! Po mém otci a našem trůnu!“

Rukáv stále hořel. Hvězda ho nehasila. Látky však neubývalo, jako by byla součástí jeho těla. V tom světle princ viděl, jak se Orionův výraz měnil z milého nechápavého tupce na vypočítavou manipulativní mrchu.