Už staletí jsou hvězdy vázány slibem k modré krvi. Pro každého potomka krále musí vybrat choť ze svých řad, vyšlechtit ji k dokonalosti a seslat na zem, až bude následník trůnu připraven ujmout se vlády.
Doposud hvězdy, které se připoutaly ke králi...
Bylo by pro něj snazší se se situací smířit, kdyby do něj Orion nehučel jednu omluvu za druhou. Byl rád, že hvězda pochopila, na které straně dveří je chyba, ovšem opakování jednoho slova je nikam neposunulo. Inu, alespoň to přerušilo to odporné ticho, když už nic jiného.
Nedokázal z hlavy vyhnat ten obraz plajícího Oriona. Ani netušil, že je toho schopen. Neuvědomoval si, že se po městě pohyboval s nekrytou bombou, co mohla kdykoli vybuchnout. Stačilo jen přikázat – samozřejmě s výhružkami, netušil, zda by to udělal, kdyby ho… nezranili – a měli problém.
Omlouvám se, omlouvám se, oml –
„Dost, Orione. To stačí,“ přerušil ho.
Odpustil jsi mi?
„Ne. Neposlechl jsi mě. Kvůli tobě nás zavřeli.“
Tebe zavřeli.
„Víš, že když chceš být můj přítel, neměl bys připomínat očividné? Co kdybys použil mozek a vymyslel, jak mě odtud dostat. Pokud vy hvězdy mozek máte. Začínám o tom pochybovat.“
To od tebe není moc milé.
„Taky bys nebyl milý, kdyby tě zavřeli jako zvíře.“
Orion si objal paže. Doposud seděl u jeho klece, koukal se na něj, skoro nedýchal. Dokud Evajean nepromluvil, starostlivě se mračil. Nyní z jeho obličeje nevyčetl nic.
Byl jsem milý, když jsi mě zavřel v komnatě. Věř tomu nebo ne, ale já vím, jaké to je.
Ryl do živého. Ani ho nenapadlo, že to hvězdě vadilo. Nevypadá jako ten typ, co by se trápil. Však si z toho nedělal hlavu, pořád se usmíval! Co tak najednou? Proč otočil?
„Nebudu se za to omlouvat. Udělal jsem, co jsem musel,“ zamumlal si princ pod nosem.
Máte to v rodině. Ano, já vím. Tohle je moje vina. Ale žes mě zavřel a nechal hladovět, je tvoje. Nejsem tvůj otrok, princi, ale druh. A pokud jednou máme splodit –
„Nemůžeme,“ odsekl. „Dostanu tě na oblohu. Pošlou mi mou hvězdu. Mou skutečnou hvězdu.“
Proč nevěříš, že jsem to já?
„Jsi… uh…“
Chtěl říct, že je ošklivý. Ač tam malá změna myšlení proběhla, tohle si o něm stále myslí. Ale nahlas to říct nedokázal. Ani teď, ve vzteku. Bál se, že ho raní. Víc, než ho ranil svými poznámkami o vězení.
„Jsi víc podobný mně než matce.“
To není má vina. Chtěl jsi mě takového.
„Jak se opovažuješ –“
„Hej!“ ozval se slabý křik, pak zadupání na prkna. „Ticho tam dole!“
Evajean zvedl pohled ke stropu. Z prken, co oddělovaly sklep od lokálu, se odělilo pár kousků. Popadaly na zem, kousek vedle něj.
Kousl se do rtu. Takhle to nevyřeší. Ale tohle téma ještě není uzavřeno. Musí z něj dostat, proč se chová tak, jak se chová. Proč je úplně jiný než předchozí hvězdy, které jim obloha seslala. Ale ne dnes.
„Spory stranou,“ zašeptal po chvilce ticha. „Musíme se odtud dostat.“
Nechci ti pomáhat.
„Řekl jsem, že necháme spory stranou.“
Nejsem tvůj otrok. Já říkám, že si vyslechneme, co mají na srdci. Jsou to hodné duše, cítím to.
„Kdyby ti nedali jídlo, tak hodný na ně nejsi.“
Jsem tu dobrovolně. Zavřeli tebe, ne mně. Můžu kdykoli odejít.
„Ty naivní pitomče,“ zavrčel. Krev v něm vřela, ale jinak než předtím. Vzteky. „Vážně si myslíš, že tady máš svobodu? Nehlídají tě, protože jim stačí zavřít mě! Nemůžeš mě opustit, protože bys vyhasl! Jsou chytří, vážně chytří. Ví, že tebe nemůžou zavřít. Probleskneš se pryč. Až mě mrzí, že jsem jim to řekl.“
Zeshora zaslechl skřípavý zvuk, jako by někdo posouval židli po podlaze. Oběd i večeře skončily, seděli tu déle, možná několik hodin. Nepotřeboval tam vidět, zlé tušení se postaralo o nehezkou předpověď.
Posunul se dozadu, k samému okraji klece. Nohy pokrčil do stříšek, o kolena si opřel zápěstí.
Taky nejsi bez chyb, Evžo. Já vím, o co se snaží. A zatím mi s mým úkolem mohou pomoct víc než ty. Je mi líto, že tě zranili. Ale nemusíš si to vybíjet na mně.
„Kam zmizel ten veselý Orion? Hm? Tohle je vtip? Jaký úkol?“
Nemůžu být veselý, když jsi v kleci. Mám tě rád.
Ba-dum. Ba-dum. Dva hlasité údery. Neměl daleko od toho, aby se začervenal. Naštěstí nebyli v situaci, kdy si to mohl dovolit.
Zprvu slova nenacházel. Měl vyschlo v ústech. Až když si olízl rty, promluvil:
„Dostaň mě odtud.“
Nejsem tvůj otrok.
„Prosím. Už jdou.“
Orion došel ke kleci. Chytil se mříží.
Ještě jednou se omlouvám.
„Ori –“
Zbytek jména se zasekl v hrdle. Šokem nepromluvil ani poté, co si uvědomil, že tu s ním hvězda není.
Orion probleskl. Není daleko, pořád ho cítí. Ale v srdci měl prázdno. Jako by ho kus vzal s sebou.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
