Právo Nástupců

Právo nástupců: (Znovuspuštění) Kapitola jednatřicátá - Kamenitá

„Dobrá!" zbrzdila jsem Věrného a rozhlížela jsem se kolem. Velká skála a několik stromů na jinak holé planině dokazovali nejen to, že jsme se vzdálili od údolí kolem Bílého města, ale i to, že planiny za chvíli končí. Už zítra se možná dostaneme do úrodných krajů Planinského pohraničí. V těch místech se Kamenná řeka stává prudkou řekou s divokými proudy s názvem Vahana - v jazyce starých Přistěhovalců znamenající bystrá.

„Dvacet minut si můžeš odpočinout, pak si dáme trénink boje s holí," zastavila jsem bělouše.

„Přestávka!" zahlásila jsem zbývajícím členům.

„Díky ti," zaradovala se Mirawa, ani ona nebyla zvyklá na tak dlouhé cestování koňmo, „potom chvíli poběžím jako vlk, potřebuju protáhnout nohy," seskočila z hnědáka a protáhla si ztuhlá kolena a kyčle. Při každém pohybu jí v kloubech zakřupalo.

Janko jen nakrčil čelo a hbitě seskočil ze svého elfského koně, poplácal ho po krku a povolil sedlo. Ze hřbetu ho však nesundával. I takovou úlevu, jako je uvolnění pár dírek z jinak přitaženého podbřišníku zvíře přijalo s radostí a spokojeně si odfouklo.

Pohladila jsem Věrného po krku a usadila se do stínu těch několika málo stromů.

Alex sebou praštil pod kámen a během několika málo minut usnul.

„Uf, nemá ani základní instinkty!" postěžovala jsem si, při pohledu spokojeně spícího mladíka. „Přijít k němu, tak ani nepostřehl, že ho chce někdo oddělat!"

„Proto tu jsi ty, naučíš ho to."

„Vážně o tom někdy pochybuju."

„Ty?"

„A co je na tom tak zvláštního?" zahleděla jsem se na elfa a snažila se vyhnou pohledu jeho očí, věděla jsem, že by pak ve mě mohl příliš lehce číst.

„Podívej se na mne," usmál se, „to ty jsi mě přesvědčila, abych se stal králem elfů a přijal své Právo."

„A teď musím učit jeho," ukázala jsem na Alexe.

„Navíc se mi stále straní a není upřímný, je jako většina lidí, jen co zahlédnou můj původ."

„Odkud znáš Mormojského vůdce?" zeptal se Leonas a nadhodil tak problém číslo dvě.

„To on...mě tenkrát naháněl, před dvaceti lety!" zašklebila jsem se, „Takže máme spolu pár nevyřízených účtů a nenechá to jen tak. Objeví se," rozhodila jsem rukama kolem dokola, „někde tady na planinách! Nenechá to jen tak být, to, že nás nechali uniknout patří k jejich plánu."

„Víš, že já vždy budu stát při tobě."

„Vážím si toho," zvedla jsem se, „teď, když mě omluvíš, musím jít naklepat pár svalů jednomu rádoby princi."

Opustila jsem své místo po boku Leonase ve stínu stromů a rozešla se k mladíkovi. Uplatnila jsem svůj hraničářský trénink, našlapovala jsem tiše a obezřetně. Ani drobný kamínek se při mé chůzi nepohnul. Doplížila jsem se k Alexovi, aniž by se vzbudil, i když, nebyla jsem si jistá, zda by se probral, i kdyby se kolem něho prohnalo stádo mormojských koní.

Tiše jsem vytáhla dýku, ozval se jen tlumený šelest kovu brázdící vydělanou kůži, i to by mělo stačit cvičenému hraničáři, k probuzení.

„Vstávejte, princátko," zašeptala jsem prostému blonďáčkovi do ucha, s ostřím přiloženým ke krku. Stačil by jeden prudký pohyb a bylo by po Právu.

Alex se leknul, ztuhnul a netušil, co si o mne myslet. Jen jeho vytřeštěné oči hledali odpověď na svou nevyslovenou otázku. Chci ho zabít?