Illusion /Yungi/

20

"Jak se cítíš? Je to lepší?" zeptá se mě Mingi, zatímco sedí vedle mě a hladí mě po ruce. Slabě kývnu a promnu si oči. "Díky, že se o mě tak staráš. " odpovím u směju se. "Od toho tu přeci jsem." řekne nepřítomně a mně úsměv trochu popadne.

Chvíli se na něj dívám, než se ozvu "Je všechno v pořádku?," zeptám se a stisknu mu ruku. Z jeho nepřítomného pohledu se podíval přímo na mě a s úsměvem příkývl. "Jasně, proč by nebylo?" zasměje se a mně se na tom i tak něco nezdá. Něco tu nehraje. Ale nevím co.

"To spíš ty vypadáš trochu zmateně. Jsi si jistý, že se cítíš dobře?" pousměje se a jeho pohled je trochu děsivý. Je to jakoby koukal spíš skrz mě a ten poloúsměv tomu moc nepomáhá. "Mingi?" podívá se na mě a já poznám, že tentokrát se vážně kouká na mě. "Ano, Yunho?"

"Jsi si jistý, že jsi v pořádku?"

_

Asi po týdnu už jsem se konečně cítil lépe. Nebolí mě hlava, necítím se na omdlení ani nemám problém mluvit. Mingi pořád ale trvá na tom, abych tu ještě zůstal. "Aspoň si to spolu užijme, když už nejsi nemocný, hm?" říkával vždy s úsměvem, doufající, že přijmu.

Jasně, že jsem mu to odkýval.

Čím déle se známe, připadám si, že ho miluju pořád víc a víc. A to se známe asi tři týdny. Ale i tak mi něco vrtá hlavou. Proč občas některé situace vypadají tak nereáně, až děsivě? Přísahám, že třeba tři dny je všechno ok a najednou bum, nejvíc náhodná věc, co nedává smysl nebo se někdo chová strašně divně.

Dnes jsme s Mingim na procházce parkem u Han river. Držime se za ruce a spokojeně se procházíme.

Na trávě rostly květiny a já zahlédl jednu, která byla něčím prostě jedinečná. Všechny ostatní byly obyčejné sedmikrásky nebo pampelišky a já našel jednu, která byla napůl růžová a napůl bílá. Měla plný květ a přísahám, že i nádherně voněla.

~

Blížíme se ke konci příběhu. Díky moc všem, kdo mě podporujete. Vím, že je tohle teprve 20. kapitola, alee tento příběh má být sám o sobě kratší takžeee doufám, že to nevadí a že jste si ho aspoň trochu užili. Mám vás ráda!