Paprsky světla

IV.

Byl tady znova. Ten sen. Zase mi bylo devět a stála jsem v rohu převlékáren. Nesvítily světla a já slyšela kroky a hlasy, přibližující se ke mně. Utekla jsem do místnosti plné sprch a v jedné se schovala za dlouhý závěs. Sedla jsem si na mokré kachličky a přitáhla kolena k bradě. Kroky se přibližovaly. V neuvěřitelném strachu jsem zavřela oči.

"Beth!" Otevřela jsem oči a vymrštila se do sedu a při tom pohybu jsem zasténala a chytila se za ránu na břiše, která byla zakrytá mikinou, tak, že nebyla vidět. Vedle mě klečel pan učitel. Když jsem se zvedla, okamžitě mě chytil za ramena, abych nespadla. Díval se na mě tím stejným pohledem jako předtím v autobuse, jeho oči však rychle sklouzly k místu za které jsem se držela. Opatrně mě chytil za ruku a posunul ji pryč. Potom odhrnul mikinu a tím odhalil roztrhlé, krví nasáklé tričko. "Dle vašeho pohledu soudím, že to vypadá fakt hrozně." Řekla jsem, teda spíše zašeptala s úšklebkem. Pan Jones však mé pobavení nesdílel. "V batohu mám nějaký obvaz, ošetřím ti to."

Chvíli se rozhlížel a potom mu to došlo. "To se mi snad jenom zdá! Je někde pod tím kamením. Telefon, lékárnička... Co teď?..." V tu chvíli jsem si vzpomněla, že mám vlastní na dně batohu. Přitáhla jsem ho k sobě a začala se hrabat ke dnu. Pan Jones mě pozoroval. Vytáhla jsem lékárničku a sevřela ji v rukou. Zatočilo se mi v hlavě. Pustila jsem malou kapsu a podepřela se o zem. Pan učitel ke mně přiskočil. Sundal si bundu a položil ji za mě na kameny. "Lehni si." Kdyby mi bylo o něco lépe, odporovala bych, ale vzhledem k situaci mi to nepřijde jako zase tak špatný nápad. Položila jsem hlavu na látku a unaveně se dívala do těch krásných černých očí. Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak strašně unavená. Začaly mi těžknout víčka. Zavřela jsem oči. Před úplnou ztrátou vědomí jsem ještě slyšela hlas pana učitele, ale už nevím co říkal.

Probudila jsem se se škubnutím. Zase ten sen. Pronásledoval mě pokaždé když jsem zavřela oči. Na břiše jsem měla bílý obvaz z pod kterého místy prosakovala krev. Už to nebolelo tolik co předtím, ale pořád to nebylo moc dobré. Zemně se třásla a pár metrů přede mnou občas spadlo nějaké to kamení. Vyděšeně jsem pohledem začala hledat pana Jonese. Spadl mi kámen ze srdce, při zjištění, že sedí kousek vedle mě. Nevšiml si, že jsem se probrala. Zamyšleně se díval na padající kamení.  Chvíli jsem ho jenom pozorovala a uvažovala nad tím, co se dnes stalo.

Vše utichlo a pan učitel se otočil na mě. Naše pohledy se střetly a já sebou trochu trhla. Co jsem si myslela? Jenom na něho takhle hledět?!? Nadávala jsem si v duchu. Šlo na něm vidět, že ho zaskočilo vidět mě vzhůru. "Jak se cítíš?" zeptal se po chvilce. Pokusila jsem se o úsměv i přes to, že mi moc do smíchu nebylo. "Jako by mě přejel traktor." Tentokrát se usmál i on. "Jsem rád, že máš náladu na vtipy."

"Co ta rána na hlavě?" V jeskyni byla celkem tma. Svítilo už jenom jedno ze světel, ale i tak jsem viděla, že krev na jeho obličeji už ztmavla. Rukou si přejel po tváři, čímž vše akorát rozmazal. "Počkejte." Vzala jsem láhev s vodou a trochu namočila šátek. Potom jsem se posunula blíže k němu a opatrně začala smývat rudé pramínky. Pan Jones nic neříkal. Jenom pozorně sledoval každičký můj pohyb. Celou tu dobu jsem se nemohla zbavit toho zvláštního pocitu. Pokaždé, když jsem v jeho blízkosti nechápu vlastní emoce, jsem zmatená, ale tak nějak mi to je jedno.

Setřela jsem poslední kapku krve a trochu se oddálila. Prohlédla jsem si obličej muže před sebou a usmála se. On mi úsměv oplatil. Po chvíli však zvážněl. "Měla jsi utéct s ostatníma." Zamračila jsem se. "Kdybych to udělala, skončil byste pod tamtou hromadou kamení."

"Teď pod jednou skončíme oba." řekl posmutněle. "Možná. Nebo se odtud dostaneme." argumentovala jsem. Chvíli mě jenom tiše sledoval, to však přerušil další otřes. Asi půl metru od nás spadl velký kámen. Vyjekla jsem a aniž bych si to uvědomila se přitiskla k panu Jonesovi. Obejmul mě kolem ramen a přitiskl k sobě. Zemětřesení už utichlo a já se vzpamatovala z šoku. Až teď mi došlo, že mě pan Jones pořád drží a hladí po vlasech. Ucítila jsem pocit motýlků v břiše. Ten pocit mě mátl. Věděla jsem jen, že nechci, aby mě pustil. Nevěděla jsem proč, ale být v jeho přítomnosti mě uklidňovalo.

Nějakou dobu jsme jenom takhle tiše seděli, než ticho prolomil pan učitel. "Omlouvám se za to, co jsem řekl." Odtáhla jsem se a sedla si vedle něj. Hluboce jsem se mu podívala do očí. Než jsem však stihla cokoli říct pokračoval. "Zachránila jsi mi život. Děkuji ti." Jenom jsem se na něj usmála. "Proč jsi to udělala? Proč jsi pro mě riskovala život?" Nevěděla jsem co mám říct. Sama jsem si nebyla jistá, proč jsem neutekla. "Asi bych prostě nedokázala nechat zemřít jednoho z mála lidí, kteří na mě jsou vždy hodní i přesto, že si to vždy nezasloužím." Při posledních slovech jsem přerušila oční kontakt skloněním pohledu k zemi.

Pan Jones mou hlavu však prsty zvedl a donutil mě se na něj podívat. "Zasloužíš si aby se k tobě ostatní chovali hezky." Snažila jsem se udržet slzy ale jedna mi utekla. Pan učitel ji však setřel palcem a pohladil mě po tváři. Viděla jsem mu ve tváři tu otázku. Já se to však rozhodla ignorovat. Odtáhla jsem se a podívala do zemně. Pan Jones pochopil, že o tom nehodlám mluvit, tak změnil téma. "Myslím, že sem brzy dorazí záchranný tým." Měl pravdu. Jestli se spolužáci dostali ven, zjistili, že chybíme. Minimálně paní Davisová svého kolegu shání. "Doufám, že máte pravdu." Uvědomila jsem si, že jsem v podstatě celý den nejedla. Z batohu jsem vytáhla svačinový box a svému společníkovi podala sendvič. "Díky." Sama jsem si vzala jablko. Tu svačinu, večeři, nebo jak to nazvat, jsme snědli v tichosti. Jenom jsme pozorovali zasypané chodby před sebou. Ticho prolomil pan Jones. "Je pozdě, měli bychom si odpočinout." Dal si ruce za hlavu a lehl na zem. Já udělala to samé. "Co ta rána?" Pořád mě bolela, ale méně. "Jde to."

***

Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Moc se mi to nedařilo. Ležela jsem asi půl hodiny. V jeskyni byla čím dál větší zima. Potichu jsem si zapnula mikinu až ke krku a z batohu vytáhla bundu. Podívala jsem se na pana učitele. Na hlavě měl kapuci sportovní bundy, která mu zakrývala i část obličeje. Spal. Naštěstí jsem ho nevzbudila. Přikryla jsem se bundou, ale moc mi to nepomohlo. V tenké kožené látce mi byla pořád zima. Cítila jsem jak se mi třese dech. Lehla jsem si na druhý bok a schoulila se do klubíčka.

V momentu, kdy jsem zavřela oči, něco zašustilo. Rychle jsem se otočila tím směrem. Pan učitel seděl vedle mě. "Celá se třeseš." "Nechtěla jsem vás vzbudit." Vykoktala jsem ze sebe. "Nespal jsem." Chytil mě za ruku. Jeho kůže byla asi taky studená, ale pořád teplejší než ta moje. "Úplně mrzneš. Pojď sem." Při těch slovech si lehl vedle mě a mé ledové tělo přitáhl k sobě. Ucítila jsem jeho kůži na své a mým tělem jako by projel elektrický proud. Nezmohla jsem se k tomu protestovat, nebo cokoli říct. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a zavřela oči. Tlukot jeho srdce mě uklidňoval...