Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

35

Ale odejít za Gabrielem a spát vedle něj, to by na mě bylo příliš. Nic takového bych nedokázala zvládnout.

Co kdyby se to stalo zase? Co kdyby si řekl, že chce další kolo? Dech se mi zadrhl v hrdle nad myšlenkou toho, že bych to zažila opět. Nemohla jsem nic takového dopustit. Proto jsem se převlékla do nového, pohodlného a hlavně teplého oblečení a usnula v obýváku s Daphne u hlavy. I když to zrovna nebyl zrovna spánek, který by se dal považovat za kvalitní. Každý zvuk, zavrzání podlahy mi způsoboval nekontrolovatelné bušení srdce, otevření dveří, či Daphne, která se v průběhu noci několikrát probudila a začala běhat po celém obýváku.

Mé kruhy pod očima neměly tak hroznou barvu jako tvarující se modřina okolo celého mého krku. Přestože jsem se ji snažila zamaskovat make-upem, pokaždé mi připadalo, že to šlo vidět. Vypadalo to žlutě a tak nepřirozeně, že by to v lidech vyvolalo nepříjemné otázky. A proto jsem musela přejít na plán B, na rolák, který mi bude každou vteřinou připomínat to, co jsem zažila.

Měla jsem obavy z toho, že mi nebude sedět k outfitu, který jsem si na svůj velký den nachystala, ale nakonec jsem v tom nevypadala tak špatně. Dívala jsem se na samu sebe do zrcadla, zatímco jsem vnitřně plakala. Nebyl to totiž zrovna pěkný pohled. Mé oči přišly o světlo, které z nich normálně vyzařovalo. A místo toho, abych byla nervózní a šťastná zároveň za tu příležitost, která byla přede mnou, tak jsem vypadala neskutečně smutně.

Nervozita mi nedělala žádné starosti. Vrásky mi dělal můj spící přítel, kterého jsem nechtěla ani vidět. Ne potom všem, co se na mě na konci usmál, otočil se na druhou stranu postele a spokojeně usnul. Ne, když se ke mně zachoval tak špatně.

Má dohoda s Andrém platila stejně jako při velké ceně Monaka. Měla jsem v ten den řídit, ale on s tím vůbec nesouhlasil, jelikož mě znal příliš dobře a dobrých několik minut se se mnou dohadoval o tom, že mě nenechá řídit v takový den. Jeho argumenty byly příliš dobré, poněvadž se opíraly o moji nervozitu a obavy. Takže jsem s ním nakonec souhlasila, i když s menším donucením.

Ráno jsem za to byla více než ráda. Ale André za to v jakém stavu mě vyzvedl, nebyl. Díval se na mě s menším zhozením. Nikoliv kvůli mému oblečení, ale tomu, jak ztrhaně jsem vypadala.

,,Rio, řekni mi, že jsi kvůli toho byla tak nervózní, že jsi nespala," vyřkl káravým hlasem za volantem svého černého Lexusu. Nasedla jsem k němu se svojí taškou a cvičeným úsměvem. Ještě před zrcadlem jsem to zkoušela, aby to nevypadalo tolik falešně.

,,Ale spala, André. Cítím se naprosto skvěle a vyspaně."

Vypadal na to, že mi nevěří ani jediné mé slovo? Ano.

,,Jak tě napadlo si vzít rolák v létě? Je ti zima? Klidně přitopím, jestli chceš." Když se zasmál, zamrzla jsem na místě, jelikož měl pravdu. Vzduch se pohyboval okolo dvaceti pěti stupňů a já na sobě měla bílý bavlněný rolák, ve kterém mi bylo neuvěřitelné horko a k tomu černé přiléhavé kalhoty a boty bílé barvy.

,,Ehm - , no, líbilo se mi to k tomu nejvíc. A cítím se v tom pohodlně." Projela jsem si dlaněmi po celé délce mých stehen, jak jsem byla z jeho otázky nervózní. Cítila jsem, že další jsou na cestě.

,,Venku je pěkné vedro, ještě se můžeš jít převléct, počkám tady na tebe. Nemusíš tam mít tohle, jak tě znám Rio, máš v šatníku víc věcí, než rolák." A André se na mě usmál, ale úsměvem, kterým mě chtěl ujistit, že ještě máme moře času, než nás na okruhu Paul Ricard budou potřebovat.

Vydechla jsem a vykouzlila na svém obličeji ten nejpřesvědčivější úsměv, který jsem uměla. Snažila jsem se nebrat ohled na ostny, které mě bodly do srdce, jakmile jsem se zamyslela nad tím, že mi Gabriel zkazil můj velký den. Měla jsem připravený outfit, který mi byl mnohem pohodlnější. Tím bylo černé tričko s krajkami na dlouhém rukávu, mělo krásný véčkový výstřih, takže jsem měla v plánu si vzít náhrdelník s malým srdíčkem jako přívěskem a k tomu bílé přiléhavé kalhoty.