Psát, kódovat, přežívat - Vyprávění zoufalého copywritera

Prolog

Jeden by řekl, že na perspektivních řečech učitelů, o skvělé a úspěšné budoucnosti, skvělé pracovní pozici a hromadě peněz, bude něco pravdy. Nehodlám soudit bez rozmyslu, nutno však podotknout že času na přemýšlení, jsem měl a stále mám více než dost.

Zrovna jako já před devíti lety, i dnes stovky více či méně nadějných studentů proudí, na náš "slavný ajťácký obor", s pomyšlením na ty stovky tisíc korun měsíčně, skrze několik neúhledně napsaných řádků v HTML.

Nehodlám lhát, realita je úplně jinde. Dobrých šedesát procent, oněch "nadějných" studentů, ukončí své působení v tomto oboru, už po střední škole. Zábavná představa. Po řadových firemních ajťácích, kteří svůj pracovní den tráví zvedáním firemního interkomu a soustavným vysvětlováním toho, proč monitor záhadně přestal fungovat, je jistě obří poptávka.

Buďme k sobě opět upřímní, zatrpklí a léty sešlí učitelé středních škol, ve skutečnosti nemají tušení jak dnešní studenty, byť jen minimálně inspirovat k jakémukoliv snažení. Tedy, snad krom neuvěřitelně pitomého systému hodnocení zápisů v sešitech, které si studenti údajně, "píší jen sami pro sebe".

Pominu-li fakt, že úskalí středních škol a standardy studentského strádání, spolu s úporným čekáním na letní prázdniny, nemusím řešit už dobrých pět let. Pak jsem toho názoru, že se můžeme přesunout blíže k současnosti.

Několik málo procent vyvolených studentů, jenž mají dost odhodlání na to, aby vydrželi v oboru, bude mít tu čest, zavítat na vysokou školu.

Osobně jsem od svých tehdejších spolužáků, nečekal žádné zázraky. Během prvního semestru, vypadlo devět z šestnácti lidí, které jsem ve třídě znal. Většinou šlo o zhýčkané, mamánkovské mazánky, bez kapky vlastní invence a jakékoli snahy, učit se pro sebe a ne pro rodiče. Právě v průběhu prvního semestru, tedy radši vyměnili knížky za krabičku antidepresiv, jejíž obsah spotřebovali nadrcený a smíchaný s moučkovým cukrem. A to během jednoho, jediného týdne.

Mé vysokoškolské dny, nezřídka vypadaly podobně. Upřímně řečeno, byly dny kdy i takového laxního ňoumu, jako jsem já přepadali návaly úzkosti.

Nu, zkraťme to. Pařil jsem, opíjel se sám, nebo s kamarády, učil se, pracoval na nemnoha vlastních, nebo cizích projektech a pak znovu pařil. Školou jsem tak jako tak, prošel téměř s vyznamenáním, avšak s jistým diplomem čestného bakaláře. Jako by ten titul něco změnil...