Hráč z obrazovky

3 - Příjezd ze Severu

***

„Hej, Rozáro!"

Ucítím na rameni pevný stisk, který mě probere. „Co je?" zamumlám a promnu si oči.

„Sobota, mladá dámo."

„To je ta nejlacinější odpověď, cos mohl říct."

Kundrc pokrčí rameny. „Mně přišla dobrá. Ale ty se mi zdáš nějaká divná."

Zívnu a prudce zamrkám. Sledováním sestřihů šikovného Švéda jsem strávila několik hodin a šla jsem spát až tehdy, kdy hodiny ukazovaly půl čtvrté ráno. Naspala jsem všehovšudy asi čtyři hodiny a teď jsem zřejmě usnula opřená o stěnu naproti kabině.

„Nic mi není, jen jsem unavená," řeknu pravdivě, byť se má odpověď vyššímu obránci nezdá.

„Flámovala jsi?" zeptá se zvědavě.

„Hele, starej se radši o to, ať příště zas nefauluješ půl minuty do konce," syknu jeho směrem.

Zvedne ruce na znamení, že se vzdává. „Teď jsi mě dostala," zasměje se a naši konverzaci nechá být, jelikož tu stojí jen v ručníku a čeká na něj sprcha. To tu sprchu v kabině ještě neopravili?

„Něco do tebe hustil, viď?" ozve se.

Otočím se a spatřím Rutiče, jak se opírá o protější zeď. On je naštěstí oblečený, byť je cítit, že to jsou jeho tréninkové svršky.

„Ne, jen se ptal, jestli jsem flámovala," řeknu a znovu si zívnu, tentokrát se ani nenamáhám si zakrýt pusu.

„Vypadáš unaveně," sdělí mi, ovšem na rozdíl od Kundrce slyším v jeho hlase starost. „Nemohla jsi spát?"

Pokrčím rameny. Nechce se mi přiznávat, že jsem tak dlouho koukala na videa úplně neznámého hráče. A že jsem dost možná byla tak zvědavá, že jsem si našla i jeho zápasy v juniorce.

„Možná bude úplněk, špatně při něm spím," zalžu a opřu ruce o studené obložení zdi.

Stiskne rty a chvíli přemýšlí. „Něco pro tebe mám," rozzáří se najednou a vběhne do kabiny. Než se stačím rozkoukat, vrátí se a podává mi kus černé gumy. „To je ten, se kterým jsem včera dával gól."

Překvapeně si ho od něj převezmu. „Páni, děkuju," vydechnu a cítím nabíhající růž ve tvářích, „čím jsem si to zasloužila?"

„To máš dopředu za to, jak se o nás budeš starat ve Francii," mrkne na mě.

Mám dost problémů kontrolovat koutky svých úst, které se vehementně derou vzhůru. „Dobrá," řeknu co nejpevnějším hlasem, „snad nebudeš zklamanej."

„Ve Švédsku jsi se o nás starala víc, než by bylo zdrávo," podotkne a cvrnkne mě do nosu.

Zamračím se. „Jestli mi tohle budeš dělat celý mistrovství, nechám ti připravit o číslo menší brusle," pohrozím mu.

Rutič schová ruce za zády. „Pardon, slečno Francouzová," pronese omluvným hlasem, to ovšem mou pozornost upoutá narůstající hluk v hale. Směrem k nám se blíží početná skupinka cizinců, která ovšem hovoří jazykem, jenž je mi velmi blízký. Zamíří do vzdálenější kabiny, proud vysokých hráčů na chvíli oddělí mě a Rutiče. Aniž by věděli, že jim rozumím, poslouchám jejich konverzace a sleduju jejich tváře. Všechny poznávám, jsou mezi nimi mladíci i stálice švédské reprezentace. Ale jeden hráč mi mezi nimi chybí.

„Páni," vydechne Rutič, když se modrožlutá vlna konečně přežene, „úplně jsem zapomněl, že budu hrát proti Lundqvistovi."

Pokývu hlavou, ale ve skutečnosti nevnímám, co řekl. Kde je ten mladý útočník, kvůli kterému jsem dnes téměř nespala? Snad se nezranil, chci jeho umění vidět naživo!

„Rozi?" luskne mi prsty před obličejem. Leknu se a div se nepraštím o stěnu. „Ptám se tě, jestli nevíš, jestli na mistrovství přijede i jeho brácha."

„Kdo? Henrik?" zakoktám a otočím se zpět ke kabině Švédů. „Nevím, asi jo. Ale nás to nemusí zajímat, nemáme je ve skupině."

„Myslím třeba do playoff. Fakt bych je nechtěl potkat," pronese a poškrábe se na zátylku.

Založím ruce na hrudi. Ne že bych nevěřila našemu týmu, ale když jsem právě viděla, s kým náš zítřejší soupeř přijel a kdo je může ještě v budoucnu posílit, raději bych se jim v playoff vyhnula.

„Máš pravdu," přikývnu.

Kolem Rutiče projdou tři hráči, ze kterých doslova kape pot. „Výborně, kola jsou volná," ušklíbne se ironicky a zvedne ruku na znamení rozloučení se. „Uvidíme se zítra!"

Také zvednu ruku, když vtom si uvědomím, že v ní stále mám puk. S úsměvem ho schovám do kapsy a urovnám si sponku, která se mi opět začíná uvolňovat z vlasů. Musím už něco udělat s tím zapínáním.

Při upravování sponky mi do čela spadnou pramínky vlasů, ovšem než si je stačím vrátit zpět za ucho, postaví se mi do cesty někdo, komu se jen taktak stačím vyhnout. Než se však stačím nadechnout a řádně dotyčnému vysvětlit, ať laskavě nechodí uprostřed chodby, spatřím jeho obličej.

Stojím tváří v tvář opozdilému mladému Švédovi.