Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

32

,,A já tebe, Gabrieli." Líbnula jsem mu cudnou pusu na rty. ,,Už musím, nechci aby na mě musel André zbytečně čekat."

V rychlosti si vzala tašku s věcmi, ve které jsem měla nezbytné věci, ke kterým patřily plavky, abych byla připravená na všechno. Charles se totiž nevyjádřil k programu, který se mnou plánoval a já nechtěla dopadnout jako v Barceloně.

Nejen, že mi v hlavě vrtaly pochybnosti, ale i Gabrielovy slova. Dokonce se mi v paměti opět rozeznělo to, co mi naopak na srdce kladl André. Abych byla profesionální a držela si od mojí práce odstup.

Stiskla jsem rozmrzele volant o něco víc, natáhla se další rukou, abych dala rádio víc nahlas, aby se mé myšlenky alespoň trochu utřídily a nesoustředily se na to, co mě neskutečně znervózňovalo. K čemuž samozřejmě patřily i pocity k Charlesovi.

Ani jednomu jsem nebyla připravená čelit, poněvadž by to sebou neslo víc následků, než bych byla ochotna přijmout. A přijít o Charlese kvůli svojí novinářské kariéry, to byly bolestivé myšlenky, na které jsem nesnesla pomyšlení.

Bylo příliš pozdě zatáhnout záchrannou brzdu, byli jsme si natolik blízcí, že mi způsobovalo fyzickou bolest, když jsem přemítala nad slovy mého zkušenějšího kolegy. Řítila jsem se někde do propasti a neviděla dno. Nevěděla jsem, co se stane, jediné, co jsem věděla bylo, že pro mě byl Charles příliš důležitý na to, abych ho nechala jen tak jít.

A já nemohla dopustit to, abych se k němu zachovala jako moje matka ke mně. Nemohla jsem zmizet ze dne na den, jen proto, abych si zachránila svoji pracovní pozici, či celou kariéru. Nic takového bych si nebyla schopna nikdy odpustit, za žádnou cenu.

Pořád jsem netušila, jak se rozhodnout, jestli jí napsat, abychom se setkaly, nebo jí napsat, že nic takového si nepřeju, nebo jí nenapsat vůbec. Ten dopis jsem měla denně před očima, dokonce i otevřené zprávy u jejího vytvořeného kontaktu. Snažila jsem se najít cokoliv, od čeho se odpíchnout, čímž bych změnila svoji nerozhodnost.

Jakmile jsem autem zastavila u jeho domu, neotálela jsem a hned vystoupila z auta. Vzduch se každým dalším dnem více a více oteploval, nebe bylo bez mráčků a moje hlava plná zašmodrchaných pocitů a myšlenek.

Charles na mě čekal opřený u vchodových dveří, měl na své hlavě sluneční brýle a spokojený úsměv. Nesl na sobě světle modré bermudy a volnou proužkovanou košili. Vlasy měl rozprostřené po celé hlavě, což ho dělalo roztomilejším než bylo obvyklé.

,,Takže ty jsi vážně přijela," vyřkl pobaveně a několika kroky ke mně se zazubením přistoupil.

,,Je to, ale jen díky tvojí pečlivé otravnosti, nic jiného v tom není." Z úst mi vyšel pouhý sarkasmus a on to věděl až moc dobře.

,,Za to jsem hodně rád, Rihanno, kdyby toho nebylo, nepřesvědčil bych tě, abys přijela a konečně poznala moji matku." Zarazila jsem se v pohybu, tohle v naší konverzaci ani dohodě nebylo. Měla jsem pouze přijet do Monaka, žádné rodinné poznávání v tom být nemělo.

,,Cože?"

Jelikož si pravděpodobně myslel, že jsem ho neslyšela, nebo si ze mě jenom utahoval zvýšil o něco hlas: ,,Že konečně poznáš moji matku!" A začal jít pryč od domu, kde bydlel, takže jsem ho rychle následovala. Rozhodně jsem se musela praštit do hlavy.

Protočila jsem očima, avšak z mých úst vyšlo pobavené uchechtnutí. ,,Já tě slyšela, otravo. Jenom tak trochu nechápu, proč bych se s ní měla dneska poznat."

,,Protože si přeje poznat ženu, o které tolik vyprávím." Zvedla jsem obě své obočí v úžasu. On o mě vyprávěl své matce. Ta informace mi udělala větší radost, než by doopravdy měla a on si toho všimnul. Všimnul si radosti v mé tváři a pohledu, kterým jsem na něj zírala. ,,Neměj žádný strach, Ro, jen v tom špatném. Takový dobrák zas nejsem."