Paprsky světla

I.

Bylo  čtvrteční odpoledne a už jsem přišla domů ze školy. Za okny se oranžové listí snášelo na zem ze stromů. Neměla jsem žádné domácí úkoly, jediným úkolem bylo sbalit si věci na školní výlet, který mě měl další den čekat. Už ráno jsme měli vyjet do nějakých jeskyní a strávit tam celý den. Celkem jsem se těšila. Jeskyně mě vždy fascinovaly, jenom jsem se trochu bála, problémů se spolužáky... V duchu jsem se okřikla, že zase myšlenkami utíkám někam jinam. "A dost zpět k balení." Nepotřebuji toho moc. Stačí mi nějaké teplé oblečení, svačina a pár dalších drobností...

Ze skříně jsem vytáhla trochu starší černý batoh a hodila ho na postel. Potom jsem si na židli začala chystat nějaké oblečení. Vytáhla jsem své oblíbené tričko. Bylo celé černé a na zádech mělo natisklý obrázek křídel. K němu jsem hodila černé kapsáče, černou mikinu s logem mé nejoblíbenější kapely Metallica a do batohu pro jistotu složila koženou bundu. Z nočního stolku jsem vytáhla malou lékárničku a zkontrolovala, jestli v ní nic nechybí. Jeden obvaz, kostka gázy, pár náplastí a dezinfekce. Jo, je to všechno. Nebyla jsem si jistá proč to sebou pořád tahám. Sice je pravda, že občas dostanu pár ran pěstí, nebo tak něco, ale to stejně nikdy neošetřuju. Za ty roky života neoblíbeného vyvrhele, podivína a třídního šprta, jsem si na podobné zacházení tak nějak zvykla.

Lékárničku jsem schovala na dno batohu a odešla si do kuchyně nachystat svačinu. Moc jsem to neřešila. Prostě jsem do plastového boxu naházela jablko sendvič a mysli tyčinku. Na oběd si tam snad něco koupím za peníze, které mi dali rodiče, takže tohle by mohlo stačit. Box jsem zavřela a vedle něj položila láhev, kterou naplním až ráno. Do batohu jsem hodila ještě mp3 přehrávač se sluchátky a plácla sebou na postel vedle batohu. Sice bych si mohla vzít mobil a hudbo si pouštět z něj, ale rozhodla jsem se ho nechat doma. Všichni spolužáci do jejich mobilních zařízení hledí celou cestu a stěžují si jak je rodiče otravují esemeskami jako jsou: Kdy se vrátíte? Mám tě přijet vyzvednout? Máte se tam dobře? a dalšími věcmi, které mé rodiče nikdy nezajímaly. Na otázku "A co vaši, taky ti psali?" se prostě jednodušeji odpovídá "Těžko říct, nemám tady telefon." než "Ne. Nezajímá je jak se mám."

Povzdechla jsem si a pustila playlist oblíbených písniček. Mobil jsem si hodila vedle hlavy a znovu zabořila obličej do polštáře. Do večera jsem měla ještě celkem dost času, ale mi se nic nechtělo dělat. Jednak jsem byla prostě líná, ale navíc mě bolely modřiny na břiše. 

Pár dnů zpět za mnou přišli spolužáci a jako obvykle se mě snažili přimět, aby jsem za ně napsala domácí úkol. Sice se mě na nic neptali, spíše mi to přikázali, ale já jsem jim stejně odpověděla slovy "Jděte do prdele." a sama se pokusila odkráčet pryč. Podrazili mi nohy a dali pár kopanců do břicha a zad. Potom asi došli k závěru, že nemám v plánu spolupracovat, tak prostě odešli.

Věděla jsem, že bych to měla někomu říct. Nenechat se mlátit, ale za kým bych šla? Rodiče by to nezajímalo a jediná starší sestra před lety utekla z domu. Nemněla jsem nikoho, kdo by se staral natolik, aby mi opravdu pomohl. Navíc mi tak nějak přišlo, že si to zasloužím.

Převrátila jsem se na záda a přejela si rukou po jedné z barevných modřin. Pořád dost bolela, ale už ne tolik. Navíc, měla jsem o dost horší. Zavřela jsem oči a ponořila se do písně která zrovna začala hrát. The Unforgiven.

New blood joins this earth
And quickly he's subdued
Through constant pained disgrace
The young boy learns their rules

With time the child draws in
This whipping boy done wrong
Deprived of all his thoughts
The young man struggles on and on he's known
A vow unto his own
That never from this day
His will they'll take away...

Tuhle písničku jsem zbožňovala hlavně proto, že mi její text hodně připomínal mou situaci. Připadalo mi, že ten kdo tohle zpívá ten pocit zná. Chápe tu beznaděj kterou cítím. Mé myšlenky přerušil zvuk auta na příjezdové cestě k domu. Drahá matka dorazila. Už tady ležím jako mrtvola půl hodiny. Bylo mi to jedno. Stejně jsem se odmítala zvednout, nebo jakkoli vzdát své role hnijící a rozpadající se mrtvoly.

What I've felt
What I've known
Never shined through in what I've shown
Never free
Never me
So I dub thee unforgiven...

Klapnutí klíče ve dveřích, zaskřípání starých dveří do kuchyně. Nemněla jsem chuť ji jít pozdravit a vzhledem k tomu, že nepřišla, to asi bylo vzájemné.

They dedicate their lives
To running all of his
He tries to please them all
This bitter man he is...

Z vedlejší místnosti se ozval povzdech a matčin hlas. Že by jsem se spletla, pozdrav? "Jak to, že není vybraná myčka? Beth ztlum si tu hudbu!" Jakože není to pozdrav, ale asi lepší než nic... Nad svou ironickou myšlenkou jsem se pousmála. Rozhodla jsem se ignorovat a schovala hlavu pod polštář.

Throughout his life the same
He's battled constantly
This fight he cannot win
A tired man they see no longer cares
The old man then prepares
To die regretfully...

Písnička se zastavila. "Ale no tááák proč mi to vypínáš v tom nejlepším?" "Jdi vybrat tu myčku." S povzdechem se zvednu z postele. "Bóže! Už jdu." Se slovy "Tímhle tónem se mnou nemluv." odešla.

Mobil jsem vzala do ruky a odšourala se do kuchyně. Znovu jsem pustila písničku a začala uklízet nádobí do polic.

What I've felt
What I've known
Never shined through in what I've shown
Never be
Never see
Won't see what might have been...

Písnička hrála a já skládala do skříňky vysoké sklenice od vína. Po chvíli jsem schovala posledních pár hrnců a vrátila se do pokoje.

Zbytek dne jsem strávila zavřená v pokoji. Ven jsem vylezla jenom pro večeři, ale hned jsem zase zaplula zpět. Byl už večer. Vypla jsem hudbu a po chvíli přemýšlení usnula. 

***

Ze spánku mě probraly hlasy. Rozespale jsem si promnula oči. Byli to rodiče. Už se zase hádali. Podívala jsem se na budík. 11:46 No to si ze mě děláte srandu! Nerozuměla jsem o čem se hádají, ale bylo mi to celkem fuk. Schovala jsem hlavu pod polštář a znovu usnula.

***

"Nechte mě!" Vlastní křik mě probudil. Ta noční můra. Zase se mi zdál ten příšerný sen. Po obličeji mi tekly kapky horkého potu. Cítila jsem jak se mi noční košile lepí na tělo. Po tváři se mi skutálela slza. Pořád se mi to přehrávalo před očima a nebyla jsem schopná se zbavit těch snů. Asi přicházím o rozum. Zvedla jsem se z postele a šla si nalít sklenici vody. Vrátila jsem se do pokoje, otevřela šuplík u nočního stolku a na ruku si vysypala malou bílou tabletku. Před nějakou dobou jsem v koupelně našla prášky na spaní. Pár jsem si jich vypůjčila pro tyto případy. Lék jsem zapila vodou a po chvilce opět usla. Tentokrát tvrdě.

Ani nevím, kam se poděla má dříve skoro dobrá nálada, ale zítra to bude lepší. Jedeme na ten výlet.