Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

28

Byl ale Gabriel ten správný pro mě?

Další věci, ty byly až moc v budoucnu. A já se do ničeho takového hrnout nechtěla. Ne potom, co by mě to ke Gabrielovi přivázalo ještě víc.

,,Budeme oba pracovat, možná budeme mít děti, kdo ví, co bude za pět let."

,,Je to doopravdy to, co chceš? Bude ti teprve dvacet. Nemusíš se upínat k jednomu člověku, který ti jako první ukázal kousek lásky."

Měla v tom neuvěřitelnou pravdu, mluvila tak rozumně. Má hlava ji v tom, ale nechtěla poslouchat. Měla jsem totiž strach, strach z toho, že pokud bych opustila Gabriela, už nikde bych nenašla někoho, kdo by mě mohl milovat, tak jako on. Nebo taky o to, co by udělal hned potom, co bych náš rozchod navrhla. Nepříjemně mnou po té myšlence projel mráz. 

,,Podívej se okolo sebe, možná už znáš člověka, který by si tě zasloužil víc, než Gabriel!"

,,Možná už nikoho takového nepotkám," zašeptala jsem. Na Scarlet jsem viděla, že chtěla říct, ještě něco. Otevřela své ústa, aby něco vyřkla, v tu ránu se k nám přiřítil číšník s otázkou, jestli si neobjednáme ještě něco. Zakývaly jsme hlavou a poprosily ho, jestli už nemůžeme zaplatit.

Atmosféra mezi mnou a Scarlet byla od jeho odchodu... divná. Mlčela po celou dobu, co jsme šli i po svém boku. Pomalu se stmívalo, bylo okolo osmé hodiny večer a v Barceloně to vypadalo na živý večer. Plno lidí v našem věku přicházelo do ulic, aby si mohli užít večer ve vyhlášených barcelonských barech.

Dělala mi starosti, protože horlivě nad něčím přemýšlela a vypadalo to, že neměla v úmyslu začít další konverzaci. Obě jsme zatvrzele neměly, co říct až jsme se rozloučily a každá si šla svojí vlastní cestou.

Nezavolala jsem si hned uber. Neměla jsem náladu na to, abych hned jela do hotelu, tam trčela a neměla nejmenší tušení, co dělat. A Scarlet mi v mém bádání nepomohla, i když mě trochu rozviklala svými moudrými slovy. Přesto jsem v sobě měla pocit toho, že byla na Gabriela příliš tvrdá, že si nezasloužil, aby si o něm myslela, že právě on může za všechno. Ve vztahu jsme byli oba dva, nejen on. Nemohla jsem na něj svrhnout všechno, i když by to bylo jakkoliv jednodušší.

Mé kroky mě vedly. Nechala jsem to na své intuici a na pocitu, který mě provázel. Pocitu, který mě uvnitř hrudi drásal a já neuměla přijít na to, jak se ho zbavit. Byl to takový rozporuplný pocit, který mi na jednu stranu šeptal, abych si více promyslela to, co mi řekla Scarlet, na druhou, abych neposlouchala nikoho dalšího. Ona nebyla ta, kdo byl ve vztahu s Gabrielem, neznala ho tak moc jako já.

Doufala jsem, že se přítomností Scarlet zlepší a nejlépe zmizí, jenom že, se mě držel. Věděla jsem, že se ho nezbavím jen tak.

Mé nohy mě po nějaké době zavedly k pláži, kde se ve světle zapadajícího slunce, opalovalo ještě několik lidí. Nebylo tam, ale tolik plno, jak jsem předpokládala. Mně to, ale vůbec nevadilo, právě naopak.

Vyzula jsem si boty, ze kterých mě bolely paty a prošla se po sametovém písku. Nadýchala se čistého mořského vzduchu a nechala, aby mi vítr čechral vlasy, aby mě slunce hladilo svými posledními paprsky po tvářích. Brodila se v teplé vodě, která se ode mě každou minutou vzdalovala.

Na pár minut jsem si nakonec sedla do rozpáleného písku a nechala ze sebe vyjít své pocity. Přitáhla jsem si k sobě kolena, objala je oběma rukama a dívala se na obzor a na těch několik minut se cítila o něco lépe.

[- - - - - - - - - -]

Připadala jsem si jako člověk bez duše. A podle Andrého slov, jsem tak i vypadala. Při prvním tréninku jsem se sice dívala směrem na data časů, na pořadí jezdců, ale bylo mi to naprosto jedno.