Konec nebo začátek?

Kapitola první a poslední

,,Avada kedavra!"

,,Expelliarmus!"

Ozvala se rána hlasitá jako výstřel z děla a zlaté plameny, které mezi nimi vystřelily, označily přímo uprostřed kruhu tvořeného jejich pohyby místo, kde se jejich kouzla střetla. Harry viděl, jak Voldemortův zelený paprsek narazil do jeho kouzla, jak bezová hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, jasně viditelná v záři vycházejícího slunce se zatočila pod kouzelným stropem jako Naginiho useknutá hlava a letěla ke svému pánovi, kterého odmítla zabít a který se o ni konečně přišel přihlásit. A Harry s neomylnou jistotou chytače hůlku volnou rukou polapil, Voldemort padl naznak s roztaženýma rukama a štěrbinkové zorničky rudých očí se protočily vzhůru. Tom Raddle dopadl na podlahu s jakousi přízemní neodvolatelností, tělo měl slabé a svraštělé, bílé ruce prázdné, hadí obličej tupý a nechápavý. Voldemort byl mrtvý, zabila ho jeho vlastní odražená kletba. Harry stál s oběma hůlkami v rukou a hleděl na prázdnou skořápku svého nepřítele.

Během mrazivé vteřiny ticha v síni postupně opadalo ohromení, pak ale kolem Harryho nastala mela a vzduch se zaplnil výkřiky, jásotem a řevem přihlížejících.

(Harry Potter a Relikvie smrti, Kapitola: 36. Trhlina v plánu)

•••

,,Měli bychom odejít," pronesla Narcissa, když spolu se svým manželem a synem stáli na nádvoří. Ani jeden z mužů na její slova nezareagoval. Draco byl očividně příliš zaneprázdněný svými myšlenkami a Lucius sledoval ostatní.

,,Neslyšeli jste mě?!" vyhrkla o něco hlasitěji. Stále ale tak, aby ji slyšeli jen oni dva. Očividně to skutečně zabralo, protože na ni v tu chvíli oba stočili svůj pohled. ,,Měli bychom odejít!"

Draco se na svou matku dlouze zadíval. ,,Proč?" zajímal se. ,,Stejně jim neutečeme."

Lucius souhlasně přikývl. ,,Má pravdu."

Narcissa si zoufale povzdechla. ,,Musíme někam do ciziny. Někam hodně daleko," začala, ale opět se nedočkala žádné reakce. ,,Musíme to aspoň zkusit!"

,,A co si jako představuješ? Francii? Německo? Itálii? Nebo snad Rusko?" nadhodil její manžel.

,,Jak to mám vědět?!" vyjelo z ní o něco ostřeji, než původně zamýšlela. ,,Musíme to aspoň zkusit, prosím," žadonila, načež se jí zaleskly oči. ,,Oba víte, co se stane, když vás chytí."

,,Chytí nás dřív či později, matko," řekl Draco. ,,Aspoň jim usnadníme práci."

Narcissa se ovšem nehodlala tak lehce vzdát, a tak svého syna chytla za zápěstí s úmyslem odtáhnout alespoň jeho někam do bezpečí. V ten moment si ovšem neuvědomila, že Draco už není ten malý chlapec, který jí byl sotva nad kolena, když se poprvé sám postavil. Teď už je z něho muž, který ji na patrný pohled přerostl. Ani si neuvědomila, jak za těch pouhých několik let dospěl a zmužněl. Možná proto, když zatáhla, s ním ani nehla.

,,Draco, prosím," špitla aspoň naposled.

Nic. Když ho pustila, tak blonďák nic neudělal. Jen tam dál stál, zády k ní, utápějící se ve svých vlastních myšlenkách, aby mu jeho matka nemohla pohlédnout do očí. Sice ještě nic konkrétního nevěděl, zato tušil. Pak by si totiž vše mohla uvědomit až moc rychle.

•••

,,S dovolením! S dovolením!" mumlal Vyvolený mezitím, co se snažil procpat davem, který jej na nádvoří obklopil. Jenže ostatní jako by ho snad neslyšeli. Všichni si s ním chtěli potřást rukou, prohodit pár slov a taky dost možná složit nějaké to uznání, o které on ovšem momentálně nestál. Mnohem přednější mu teď byla osoba, která mu byla opravdu blízká.