Šedesát. Tolik lidí vyšlo na cestu. Město Dnedazar nechali za sebou a před sebou se rozhodli hledat nové štěstí. Dnedazar leží v oblasti, kde písečné bouře přicházely jednou dvakrát do měsíce. Teď už to bylo čtyřikrát do týdne. Nejdřív zkusili vystavět vysoké zdi a připravit systém včasného varování. Nestačilo to. Písek se sypal skoro pořád. Ale slyšeli, že jinde to tak není. Tak vyrazili.
Myko táhla svůj koš na zádech připevněný řemeny jako nůši. Přes hlavu měla několik šátků, protože vítr se zvedl každých pět minut a vháněl písek ze země do obličeje. Když je vám dvanáct, nemáte příliš představu o budoucnosti. Myko měla jasnou představu. Chtěla zachránit lidi, které milovala, a kdyby to nějak šlo, změnit všechno tak, aby se nemuseli zachraňovat vůbec.
Jednotky Ochrany vládce se blížily k unavené karavaně ze dvou stran. Schválně si počkaly na zvedající se vítr, rozhodnuty využít nepřehledné situace. Písek vytvářel přesýpající se vlny a poskakoval v téměř hmatatelných tvarech, motals e klopýtajícím lidem mezi rukama, chytal je za nohy a šlehal jim do tváře. Zvuky kroků přibíhajících jednotek OV tak nebylo téměř vůbec slyšet. Myko šla téměř uprostřed. Hlídka útočila na předek a konec karavany. Chtěli způsobit paniku a rozdělit linii kráčejících lidí na polovinu. Což se podařilo. Mlátili oslepené poutníky dřevěnými tyčemi a kopali do těch, kteří už leželi na zemi. Náhodně vytahovali jednotlivce, a brali je s sebou.
Myko měla strach. Hledala pohledem, kde by se mohla schovat, instinktivně se skrčila a rukama šátrala v šedi hvízdajícího vzduchu. Viděla, co se děje, ale ne v jaké míře. Situace byla značně nepřehledná. O jednotkách OV už slyšela, občas někoho z Dnedazaru odvedli, ale samotný zásah nikdy na vlastní kůži nezažila. Nechápala, proč se to děje a nechtěla to. Zůstala skrčená na bobku a sunula se bokem od probíhající vřavy. Nejhorší bylo, že lidé nekřičeli, jen zvuky úderů tyčemi a hučení větru a šumění písečných vln prořezávalo vlastní vnímání vystrašeného dechu.
Z šumu téměř pantomimického představení se vynořila hlava, z které přes koženou vrstvu uniformy koukaly jenom oči. K hlavě se přidaly zvednuté paže a Myko zaostřila na rychle se blížící těžkou dřevěnou tyč. V momentu, kdy měla tyč dopadnout, nedopadla. Bylo ticho. Jako když ve vteřině ohluchnete. Myko opatrně otevřela oči křečovitě přivřené a plnící se slzami. Byla ještě pořád na tomto světě, zřejmě i mezi živými. Tak co to ticho? Najednou si uvědomila, že tu někdo je. KDE TU??? Cítila cizí přítomnost a náhle začala panikařit. Chtěla vyskočit a utíkat někam pryč. Cizí přítomný jí položil ruku na rameno a promluvil.
„Stůj. To by nebylo moudré. Pokud chceš přežít."
Myko vyskočila a začala utíkat. Když se zvedala, měla pocit, že proběhla mokrou bublinou, nechápala, co je to, ale na myšlení nebyl čas. Uslyšela za sebou kroky a ruka ji opět chytila, tentokrát kolem pasu a donutila ji se zastavit.
„Myko stůj. Chci tě zachránit."
Podivila se, že neznámý zná její jméno a snažila se podívat, kdo ji drží.
„Myko. Kolem nás je štít, díky kterému nás nemůžou vidět, jen v něm, prosím, chvilku zůstaň. Až to skončí, budeš moct odejít. Budeš-li chtít."
Ruka kole jejího pasu se povolila a Myko ještě chvíli zvažovala, nemá-li se dát na útěk. Ale viděla potlučené obličeje dnedazarských a viděla zkřivené obličeje těch, kteří byli odvlékáni Hlídkou kamsi pryč. Její touha uniknout se zmenšovala, až utichla úplně. Aspoň na chvíli. Byla unavená, bušilo jí srdce a z nějakého důvodu se rozhodla zkusit následky nenadálé situace. Necítila se víc ohrožená než tam venku a to jí pro tuto chvíli stačilo. Všimla si ovšem jedné zajímavé věci. Ten, kdo ji předtím držel, aby neutekla, měl jistojistě jen jednu ruku. Zvláštní.
ČTEŠ
Poutník Jitřní hvězdy
Science Fiction"Něco vedle mě mlasklo. Buď někdo otevřel plechovku limonády, nebo musím zmizet. Pohnul jsem se a limonáda mlaskla o něco blíž, přibližně v místě, ze kterého jsem uhnul. A sakra. Neměl bych klít, ale momentálně si to odpustím. Nebylo pořádně vidět...
