Spal jsem. Obě velká slunce Sol1 i Sol2 měla být ještě nejméně dvě hodiny schována pod úrovní horizontu, a pouliční osvětlení stačilo akorát tak můrám na jejich rejdy, takže nic nerušilo poklid noci. Což byl ovšem klam.
Pavouk přeběhl po šedomodré zdi po mé pravé ruce. Byl na lovu. Na lovu byla také skupina ozbrojených mužů v uniformách. Obíhali římsy skupiny propojených domů. Potichu jako šelmy a hladově jako výběrčí daní. Střelné zbraně svěšené šikmo dolů, ale kdykoli připravené k použití. Jednotlivé domy byly spojené vždy na konci svých delších stran a společně tvořily jeden útvar, římsa pak vedla okolo celé lomené linie střech, aby pak skončila, odkud vyšla. Jedinými svědky celé akce byli ojediněle postávající toulaví psi, se srstí poničenou příliš vysokou úrovní radioaktivity, před kterou se volně žijící zvířata nedokázala bránit.
"Měla by to být osumašedesátka" šeptl bez zadýchání vyklusávající kapitán hlídky. Čísla domů nebyla psána nad vchodem, jak se to dělávalo dříve, ale v pravém dolním rohu střechy. Pro chodce po ulici není orientace nutná, svůj dům pozná každý, jediný, kdo potřebuje mít přehled, je jednotka OV - Ochrany vládce, a ta se pohybuje vždy po římsách.
"Sedmdesát, šedesát devět a jsme tady," zazněla poslední slova, než se celá skupina v jediném okamžiku zastavila. Každý dům má na kratší straně jedno okno vedoucí na římsu, a zde je zvykem mít ložnici, a každý dům má dole v přízemí kuchyň a obývací pokoj a dveře vedoucí do víceméně uzavřeného prostoru mezi domy. Samozřejmě mají domy i dveře vedoucí na ulici, jenže ty vlastně ke každodennímu životu nepotřebujete, z téhle strany domu je jen ulice, tedy úzká proluka mezi jednotlivými skupinami domů, vše podstatné se odehrává uvnitř těchto takzvaných kondominií, obchody, kašny, plácky.
Jistě jste slyšeli o tom, že člověk ve spánku má někde v hlavě hlídače, který, když třeba začne hořet, nebo se mu někdo vloupává do bytu, spáče probudí. Ne každému se to úspěšně daří, mně to už několikrát zachránilo život. Povedlo se to i tentokrát, ale bylo to na poslední chvíli. Otevřel jsem oči a chvilku nevěděl, co se děje. Nedělo se vlastně nic. Hvězdy poblikávaly, jako když spiklenecky mrkají na svého oblíbence, ale já už jsem ve věku, kdy člověk ví, jak se tyhle věci s přízní nebes mají.
Seděl jsem pár vteřin nebo možná minut na posteli, a až po krátké chvilce jsem si uvědomil, že ruka položená na pokrývce se mi potí. Už jsem to zažil, realita jede různými kolejemi, a když se k mé koleji přiblíží varianta, která by nemusela končit dobře, vypadá to takhle. Vyskočil jsem z postele a přemlouvajíc svoje tělo k rychlejšímu přechodu do bdělosti jsem na sebe hodil nějaké oblečení. Pokukoval jsem jedním okem na okno u střechy, jestli užuž neuvidím, jak se skrz sklo prolamuje "óvéčko", protože tihle chlapci buď nejdřív střílí a pak se ptají, jestli byli ve správném domě, nebo přijdou do správného domu, zatýkají a to bývá ještě horší, tuhle zkušenost už taky mám.
Bral jsem schody po dvou, myslím, že se mi podařilo zapíchnout si ze zábradlí několik třísek, už dávno jsem s tím měl něco dělat, dole boty, batoh připravený pro tyhle situace, dveře do dvorů a teď mi, hvězdy, přejte štěstí a dobrý náskok. Proběhl jsem kolem tří nakupených vraků aut, sehnul se pro batoh, který mi klouzal z ramene, a když jsem se zvedal, měsíční světlo mi na vteřinku ukázalo siluety dvou postav hned za posledním z vraků. Nestihl jsem se ještě úplně zvednout, když jsem zaslechl řinčení skla, nejspíš u mě doma. V příští vteřině mě něco udeřilo do hlavy a já ztratil vědomí.
YOU ARE READING
Poutník Jitřní hvězdy
Science Fiction"Něco vedle mě mlasklo. Buď někdo otevřel plechovku limonády, nebo musím zmizet. Pohnul jsem se a limonáda mlaskla o něco blíž, přibližně v místě, ze kterého jsem uhnul. A sakra. Neměl bych klít, ale momentálně si to odpustím. Nebylo pořádně vidět...
