Poutník Jitřní hvězdy

kapitola 4 - Práskači a hvězdy

Jmenuju se Jim Lesney, to už vám prozradil pirát Jonas. Měřím tolik, že do běžných dveří se běžně vejdu, vážím tolik, že přemýšlím, kolik sladkostí ještě snesu. Ne vážně, zajímá to někoho? Když jsem se narodil, radioaktivita byla ještě slabá. Radioaktivita by někoho zajímat mohla. Byla slabá proti dnešku, jinak ne. Kde se vzala, se úplně přesně neví. Ale je tu a zesiluje se. Jestlipak se stihneme rychleji přizpůsobit, než nás zahubí všechny. Populace klesla o 70 procent. Naše. Některé jiné živočišné druhy to naopak povzbudilo. Někdy si říkám, jestli nejsem jiný živočišný druh, haha, asi ne.

Než mě začaly hledat hlídky OV, žil jsem si spokojeně ve svém bytě číslo 68. Spokojeně v našem slova smyslu. Nejdůležitější je nevyčnívat. Vůbec. Vařit si čaj ze směsí prodávaných v obchodních centrech. Neptat se, co v nich je. Nezvracet hned u pultu. Doma zvracet potichu. Stěny mají uši a uši mají ústa a ústa vidí výhody vědění. Někdy doma koukávám z oken do dvora kondominia a dívám se na potulující se psy. Některé vraky aut ještě neuklidili a psi si na vyhřeznutých sedačkách dělají pelechy. Někdy se nedá spát, jak kňučí a škrábají na plech. Občas psí bitka a štěkot, úprk po štěrkové zemi někam, pak udýchané návraty. Někdy jste jako ti psi. Běháte a pod nohama vám cvakají kamínky štěrku. Udýchaní se vracíte do pocuchaného pelechu. A nikdy nevíte, kdo je a kdo není nepřítel.

V obchodním centru Lunadochter prodávám v krámku s nápisem Užitečnosti. Je to jen nápis, ne úplně pravda. Prodávám kousky nástrojů, třeba. Stránky z knížek s recepty na jídla, třeba. Obrázky bez rámů nebo rámy bez obrázku, častokrát. Vzadu mám únikový východ, moji nejoblíbenější součást krámku. Použil jsem ho asi častěji než regulérní vchod. To zahlédnete někoho, jak postává na konci chodby a dělá, že se nekouká. Ale kouká. A víte, proč se kouká? Protože dostane odměnu, když hlídka OV dopadne někoho, kdo něco ví. A já zřejmě něco vím. Aspoň Vládce si to myslí. Což je pro následky důležitější, než jestli je to doopravdy tak. Když hlídka nebožáka chytne, jeden z hlídky se hned odpojí a jde zaplatit práskačovi. Práskač nemusí být někdo, kdo se tím živí. To by zase byl nápadný on a vyčníval by z řady. A vypadalo by to, že nemá řádné zaměstnání. A rázem by se ocitl na špatné straně potravního řetězce. A sám by pak velice dobře věděl, co se děje. Zřejmě někdo chvíli stál na jeho rohu chodby a čekal, až dostane svou odměnu.

Udýchaní psi a pocuchané pelechy. Hvězdy světlejší než mlžně zakouřené dny, osvětlované dvěma obrovskými slunci. Netopýři bloudící kolem slabých lamp. To jsme my, generace sedm věku pět. Většina z nás neví, co je na konci cesty, která prochází jeho krajem. Spojujeme řádkou kroků korálky kondominií a obchodních center a pídíme se po vědění. Protože kdo ví, má. Informace, respektive jejich zdroje, vyschly jako naše menší řeky. Zůstal prach na vymletých dnech, jen občas někdo najde blýskavý oblázek. A velké řeky tečou krajinou jako obří hroznýši. Hustá kaše toho, co řeka rozemlela a táhne na hřbetě jako karavana převážející náklad vzácných koberců. Velké řeky jsou ovšem v majetku Vládce. Přemýšlím, jestli jsem také v majetku Vládce. Občan je svobodný. Prý. Ale na každém rohu stojí pošilhávající soused a rázem jste ze svobodného občana kamínkem, který melou. A žádný kamínek, který melou, se nevrátí ve stejném tvaru. Viděl jsem jich stovky. Kamínky ve štěrku našich cest. Generace sedm věku pět.